Co možná nevíte o svém automobilu: klimatizace, bez ní už to nejde (5. díl)

Klimatizační systémy jsou stále ještě u mnoha modelů příplatkovou záležitostí, nicméně se z kategorie luxusního vybavení přesunuly do kategorie nezbytnost. Málokdo se dnes spokojí s vozem, který klimatizací nedisponuje, ono totiž nejde už jen o pohodlí a luxus, ale také o bezpečnost. Dnes pouhé palubní větráky a otevřená okna nestačí, vždyť třeba taková okna dokořán v hustém provozu můžou představovat značné riziko, nehledě na znečištění ovzduší a všudepřítomný zvířený prach a nečistoty.

Z pokojů domů do interiérů aut

Historie vývoje klimatizačních systémů není zrovna krátká, jak by se mohlo zdát. První klimatizace se v obytných zástavbách objevily už na přelomu 19. a 20. století, u automobilů to bylo ovšem poněkud později. Klimatizační jednotky se začaly začátkem 30. let do luxusních vozidel montovat na přání společnosti, které se specializovaly na klimatizace a vybavení pro domácnosti. Ovšem v oné době začala jako první u svých luxusních modelů klimatizaci nabízet také automobilka Paccard. I tyto systémy pocházely od externího dodavatele a kombinovaly klimatizaci s topením.

Nicméně klimatizace se tehdy v automobilech žádného většího uplatnění nedočkaly. Byly jednoduše příliš nákladné a také rozměrné, jejich zástavba zabírala skoro celý prostor v zavazadelnících, a to mluvíme o velkých luxusních vozech. Málokdo si v době hospodářské krize mohl dovolit něco podobného. Navíc tyto systémy neměly žádný termostat, kterým by se dala nastavovat teplota a ani nebylo uspokojivě vyřešeno ovládání. Pokud chtěl řidič klimatizační jednotku vypnout, musel zastavit, vypnout motor a odpojit její pohon od motoru přímo pod kapotou. Paccard kvůli nezájmu dokonce na začátku války přestal tuto vymoženost nabízet.

Renesanci klimatizace zažily až na počátku zlatých 50. let, a to opět ve Spojených státech. Někdy v polovině onoho desetiletí už klimatizace do svých dražších modelů nabízely snad všechny americké automobilky, doba klimatizovaná tak nezadržitelně postupovala vpřed. To v Evropě v tomto směru většina, až na pár výjimek, zaspala. Jestliže na konci 60. let mělo v USA klimatizaci každé druhé nově prodané auto, tak na starém kontinentu to byla luxusní záležitost nabízená jen u nejdražších modelů.

Nicméně jeden charakteristický prvek tehdy u klimatizací přetrvával už od dob prvních klimatizovaných paccardů. Klimatizační jednotky byly montovány do kufrů vozů a chladný vzduch do kabiny proudil zezadu. Vytápění vozu bylo navíc od klimatizačního systému odděleno. První klimatizace s prouděním vzduchu zepředu a umístěním v motorovém prostoru se objevily v polovině 50. let u pontiaků s řadovými osmiválci. Nicméně trvalo ještě mnoho let, než se tento dnes běžný princip prosadil. O klimatizační expanzi se v Evropě dá mluvit až od konce 80. a hlavně 90. let, kdy se začaly nabízet i v menších vozech.

Jak klimatizace funguje?

V dřívějších dobách byly klimatizace energeticky opravdu náročnými systémy. Nebylo výjimkou, že dokázaly udusit motor běžící na volnoběh, pokud se v takové chvíli zapnuly. Dnešní klimatizace motorům z jejich výkonu ubírají kolem 3 kW, což je celkem nepatrná porce, takže je zvládají i malé motory. Navíc s klimatizací počítají i řídicí jednotky motorů, takže při jejich sepnutí automaticky zvyšují přísun paliva. Je tedy zřejmé, že klimatizace nejen ubírají motorům na výkonu, ale také zvyšují spotřebu.

Je však obtížné určit, jak moc. Úroveň zvýšení spotřeby totiž závisí na mnoha faktorech. Například na tom, jak je velký interiér vozu, jakým výkonem klimatizace disponuje, jakou teplotu zvolíme, jaká je vlhkost vzduchu, jak účinný je kompresor klimatizace anebo jaký druh motoru se ukrývá pod kapotou vozu. Obecně se ale dá říci, že při běžném používání klimatizace se spotřeba vozu zvýší v jednotkách procent. Svou podstatou je klimatizace vysokotlaké zařízení a funguje na principu komprese – expanze plynu a odpařování – kondenzace kapaliny. Neslouží jen k ochlazování nebo ohřívání interiéru vozu, ale také snižuje vlhkost vzduchu.

Chod celého systému zajišťuje kompresor napojený na motor, který jej roztáčí. Kompresor potřebuje ke svému správnému chodu speciální olej, bez nějž by se okamžitě zadřel. Proto je potřeba klimatizaci pravidelně zapínat v jakémkoliv ročním období, aby se kompresor promazával a tím se předcházelo poruchám. Pravidelné zapínání minimálně jednou za měsíc je součástí prevence. Dříve se jako chladicí médium využívaly freonové plyny, podobně jako v domácích lednicích. Ovšem ty jsou ekologicky závadné, proto se v roce 1996 plně přešlo na šetrnější kategorii chladicího média označovaného jako R134a, nicméně ani v tomto případě se nesmí vypouštět volně do ovzduší.

Princip chodu klimatizace je rozdělen na několik fází, které se cyklicky opakují. Díky kompresoru se stlačí plynné médium natolik, že se zahřeje a pak přejde do kondenzátoru, kde se promění v kapalinu. Ta pak putuje pod tlakem do výparníku, kde pomocí termostatického expanzního ventilu dojde k prudkému snížení tlaku, při kterém se rychle sníží i teplota média, jež se opět promění na plyn o nízké teplotě. A právě v této fázi pak klimatizační systém pomocí ventilátorů vhání do interiéru vozidla chladný vzduch. Nikoliv však chladicí médium, ale vzduch nasátý z venku nebo z interiéru vozu, který se ve styku s výparníkem ochladil. Médium v systému pak putuje opět do kompresoru, který je stlačí a celý cyklus se opakuje.

V současnosti se do automobilů montují dva typy klimatizací, manuální a automatické (či také digitální). U prvního jmenovaného se pouze nastavuje přibližná intenzita chladného či teplého vzduchu proudícího do interiéru. U automatických klimatizací lze na ovládacích panelech nastavit požadovanou teplotu, kterou potom palubní počítač udržuje a tím i reguluje chod klimatizace. Nejmodernější klimatizační systémy dokáží navíc například kontrolovat kvalitu nasávaného vzduchu z exteriéru a v případě nutnosti automaticky přepínat na vnitřní cirkulaci vzduchu. Běžné jsou už dvou i vícezónové klimatizace, u kterých si jejich nastavení volí jednotliví pasažéři sami.

Dříve se používaly, hlavně v suchých a pouštních oblastech USA, tzv. odpařovací klimatizační systémy. Ty využívaly odpařování vody z výparníků napojených na automobilová skla, která pak ochlazovala vzduch. Čím byl vzduch sušší, tím lépe systém fungoval. V moderních automobilech však už takovýto systém nenajdeme.

Jak klimatizaci používat?

Klimatizace nepřispívají jen k pohodlí při jízdě, ale především k bezpečnosti. Je prokázáno, že vysoké teploty v interiéru mají negativní vliv na psychiku řidiče a na jeho pozornost i reakce. Pokud je lidský organismus vystaven delší dobu teplotám od 25 °C výše, může se rychle dostavit malátnost a ospalost. Pokud se tedy vydáváme na cestu v parném létě a vůz stál na slunci, je nutné horký vzduch co nejdříve odvětrat. Proto nastavíme klimatizaci na co nejnižší teplotu, otevřeme okna a ventilátory klimatizace pustíme naplno. Po nějakých dvou třech minutách (podle velikosti interiéru) okna zavřeme a klimatizaci přepneme na vnitřní okruh, aby se vzduch co nejrychleji ochladil (v zimě naopak ohřál, okna samozřejmě neotvíráme). U některých automatických klimatizací je tento průběh po nastartování vozu a zapnutí klimatizace už nastaven, takže do něj nezasahujeme.

Poté už nastavíme klimatizaci do standardního režimu, ovšem teplota by neměla být nižší než pět stupňů oproti teplotě venkovní. Chladný vzduch by nám také neměl foukat na tělo, ruce nebo nohy, průduchy by měly směřovat na čelní a boční okna a nahoru ke stropu. Pokud se to s nízkou teplotou na klimatizačním systému přežene a teplota uvnitř vozu je výrazně nižší než okolní, může tělo velmi záhy po vystoupení zažít teplotní šok. S tím jsou spojena značná zdravotní rizika hrozící i trvalými následky či smrtí. Mírnějšími projevy nesprávného používání klimatizace jsou nachlazení, rýma a kašel, a to i v parném létě. V horších případech se můžou objevit chronická revmatická či srdeční onemocnění nebo poruchy krevního oběhu. Proto je důležité s klimatizací pracovat už před koncem cesty. Hodnoty nastavení klimatizace postupně zvyšujeme, aby byl před vystoupením z vozu rozdíl teplot v interiéru a venku co nejmenší.

Jak se o klimatizaci starat?

Klimatizace je dosti choulostivý systém, a to především na nečistoty. Platí zásada, že jakékoliv servisní úkony mají provádět jen odborníci, neodborné zásahy v naprosté většině končí poškozením některé části klimatizačního systému. Klimatizace vyžaduje pravidelnou údržbu, na kontrolu do specializovaného servisu bychom s ní měli jezdit nejméně dvakrát ročně – na jaře na začátku sezony a na podzim, než uhodí první mrazy. Během jakéhokoliv ročního období bychom neměli nechávat klimatizaci vypnutou po příliš dlouhou dobu. Jelikož kompresor potřebuje pravidelně promazat, je nutné klimatizaci zapínat alespoň jednou měsíčně, ideální však je nechat ji v činnosti alespoň deset minut každý týden. Čím častěji ji používáme, a to i v zimě, tím lépe.

Jako prevence proti působení vlhkosti a vzniku plísní uvnitř systému dobře poslouží i to, když ventilátory klimatizace čas od času pustíme naplno. Plísně se uchycují především na výparníku a jejich přítomnost snadno odhalíme podle „zatuchlého“ vzduchu, který z klimatizace vychází. V takovém prostředí se dobře daří i různým bakteriím, virům a roztočům, které se pak při zapnutí klimatizace dostávají do interiéru vozu, což rozhodně není zdraví prospěšné.

Při pravidelných kontrolách klimatizace se také musí zjišťovat množství chladicího média. Vlivem netěsností systému jej může za rok uniknout až 10 procent. Čím méně média se v klimatizačním systému nachází, tím více klesá jeho účinnost. Při kontrolách v servisech je tedy namístě požadovat nejen vyčištění systému klimatizace a případné doplnění chladicího média, ale také prověření těsnosti celé soustavy. To se provádí pomocí fluorescenčních přípravků, které snadno a rychle indikují případné úniky. Malé množství média snižuje efektivitu klimatizace, stejný efekt má ale i jeho příliš velké množství. Klimatizace se tedy plní vždy na předepsané hodnoty. Méně zkušené řidiče může v létě občas překvapit „louže“ pod autem. Není se opravdu čeho obávat, jde jen o vodní kondenzát, který klimatizační systém vypouští ven.

Kontrolovat se musí i řemen náhonu kompresoru a průchodnost vzduchového potrubí. Běžná prohlídka spojená s vyčištěním systému klimatizace běžně vyjde na tisíc korun, což je při dodržování zásad prevence pakatel. Ovšem opravy netěsností nebo poškozených částí už jsou záležitosti daleko dražší. Prevence se tedy opravdu vyplatí.