Jak se jezdí v Rusku? Už víme, proč je na internetu tolik videí zdejších nehod!

Na ruském venkově je asfalt vzácností. Někteří řidiči se bezhlavě vrhají do nebezpečného předjíždění. Naopak hodně příjemné je tankování za nízké ceny. „Co si myslíte o tom, že jsme si vzali Krym,“ ptá se nás asi dvoumetrový Rus vzezřením typického východního drsného chlápka, od kterého si půjčujeme Toyotu Camry z roku 2005. Jeho firma je jednou z mála, jež se ve zhruba půlmilionovém sibiřském městě Ulan-Ude zabývá půjčováním aut. Tak začíná pětidenní automobilové dobrodružství na silnicích okolo Bajkalu.

Psát o tom, jak se řídí v Rusku, je poněkud ošemetné. Jde o největší zemi světa, složenou z desítek republik a oblastí, obývanou různými lidmi – od typických Slovanů po Burjaty velmi blízké Mongolům. Jiná situace je tak v Moskvě a jejím okolí, jiná zase v zapadlých provinciích vzdálených několik časových pásem od hlavního města.

My jsme se vydali právě sem – do divokého Ruska. Natolik vzdáleného, že je i pro řadu obyvatel evropské části země nepoznaným územím. I proto zde klasickou autopůjčovnu z velkého nadnárodního řetězce, jako jsou například Avis nebo Herz, nečekejte. Nejbližší jsou v Irkutsku. Když chcete auto v Ulan-Ude, musíte si najít firmu na mapě a pak se rusky po telefonu domluvit na podmínkách s jejím majitelem. Pro Evropana je to podezřelé, pro místní běžné praxe. Toyota Camry stojí tři tisíce rublů na den, což je něco málo přes 1000 korun.

Vyrážíme, cílem je městečko ležící na březích jezera Bajkal jménem Ust Barguzin. Cesta z města směrem na sever je překvapivě kvalitní. Asfalt táhnoucí se nekonečné desítky kilometrů břízovým lesem v sobě nemá ani mnoho děr, jen je tu a tam nutné předjet nějaký ten přetížený náklaďák. Od místních se učíme, že plná čára není zeď. Ale držíme se víc zkrátka – chceme alespoň vidět, kam jedeme.


V ruských vesnicích asfalt nečekejte.

Styl lokálních řidičů nám konečně ukazuje, proč se na internetu objevuje tak velké množství nehod zabraných na palubních kamerách ruských aut. Řidiči se rozhodně netrápí s tím, že by se mohli střetnout s někým v protisměru a tak předjíždí i do zatáček, do kterých rozhodně není vidět. Hrají takovou ruskou ruletu. I když je září a brzký podzim, dokážeme si představit, že se stejně bezohledně budou řítit i v zimě, kdy se riziko nehody na ujetém sněhu a namrzlé vozovce ještě zvyšuje.

Není to ale až zas tak velké překvapení. Už ve městě jsme totiž zjistili, že místní řidič zastávají styl „jedu já, tak kdo je víc!?“ Jste na složité křižovatce a potřebujete pustit z vedlejší? Zapomeňte, řidiči na hlavní se na sebe natlačí, aby se mezi ně náhodou nikdo nevklínil. A když se přiblížíte s prosíkem, mezeru ještě zmenší a ani po očku se na vás nepodívají. Oni jsou na hlavní a zřejmě nikdy na jiné silnici nebudou. Tak co by někoho pouštěli!? Nafoukanost za volantem je přitom v přímém rozporu s vřelostí, jakou vás obyvatelstvo ruského venkova přivítá. Je to paradoxní.

Pokud se vydáte na ruský venkov, můžete si být skoro jistí, že na asfalt narazíte jen na hlavních silnicích. Vesnice Ust Barguzin je toho důkazem. Zpevněná je jen silnice, která ji objíždí. Uvnitř najdete udusaný písek s výmoly. Pokud je jen trochu vlhko, stane se z něj lepivá hmota, která ihned obalí kola vašeho vozu. Proto jsou tu tak oblíbené terénní gazy, buchanky, nivy a nebo landcruisery. Rusové se ale nebojí do nepříznivého terénu vrhat ani se svými prastarými, ale stále fortelnými žigulíky.

Cesta do údolí řeky Barguzin je z části asfaltovaná, některé části se ale dál staví. To nebrání tomu, aby se přes rozkopané úseky dál jezdilo. Ostatně, tuhle komunikaci není možné zavřít, jinak by byli obyvatelé vesnic odříznuti od spojení s městem. A tak projíždíme mezi bagry a hledáme nejlepší trasu. Občas je nutné se vyhnout vybagrované díře. Vše je na nás, žádné značení. Ale tak je to dobře, aspoň dáváme pozor. Cesta na sever pak už jen střídá asfalt, štěrk a kameny. Řidič rozhodně spát nemůže.


V Moskvě je situace jiná.

Šokující je, že i silnici vedoucí do odlehlých oblastí, tu a tam monitorují kamery. Ty kontrolují rychlost, obvykle nesmyslně nastavenou osmdesátku při jízdě z kopce. Není se ale potřeba bát, nejsou nikterak skryté – stojí na vysokých nepřehlédnutelných sloupech doplněných o solární panely a vysílače. Navíc před nimi varuje nejen značka, ale i symbol na silnici. Nachytají tak opravdu jen velmi nepozorného řidiče.

Dobrou zprávou ale je, že benzinové stanice najdete i v zapadlejších částech tohoto regionu. Téměř všechny berou i platební karty. Litr benzinu teď vyjde na zhruba 44 rublů na litry, tedy si 15 korun a 40 haléřů k tomu. Ráj pro auta se silnými benzinovými motory, u kterých najednou nemusíte tolik hledět na spotřebu. I přesto se provozovatelé stanic bojí o to, aby jim nikdo s palivem neujel. Proto se musí nejdříve na kase zaplatit třeba 30 nebo 40 litrů benzinu a pak ho lze teprve natankovat.

A co když chci „polnyj bak“, tedy plnou nádrž, ptám se. Tak to prý mám vědět, kolik se do auta vejde. A nebo nechat zálohu v hotovosti a pak si kdyžtak přijít pro přebytečné peníze. Jde sice o drobnost, ale docela komplikaci ve chvíli, kdy víte, že máte auto z půjčovny vrátit s plnou nádrží.

Za pět dní jsme si prohlédli jižní část Bajkalu včetně horkých sirných pramenů, údolí řeky Barguzin i městečko Bajkalsk s lyžařským areálem, který v létě skýtá výhledy na velkou část jezera. Pokud budete počítat s bezohledností místních řidičů a tak trochu se jí také přizpůsobíte, nemělo by být cestování po ruských silnicích příliš stresujícím zážitkem. Za celou cestu čítající zhruba 1500 kilometrů jsme se navíc nesetkali s jedinou policejní kontrolou, což bylo příjemné. Ruských silnic se tak už i přes odstrašující videa tolik nebojíme.

Na fotografie z cesty po rusku se můžete podívat v příložené galerii.