S Pandou jsme ujeli 18 tisíc km, říká účastník bizarního závodu z Prahy na Sibiř

Účastníci Mongol Rally nesmí mít auto s větším objemem motoru než jeden litr. Česká posádka si na cestu vzala 30 let starý Fiat Panda. Jestli je ruské město Ulan-Ude ležící nedaleko jezera Bajkal něčím známé, tak je to bezesporu největší bustou Lenina na světě. A právě pod ní je cíl jednoho z nejbláznivějších automobilových závodů všech dob - Mongol Rally. Bizarní soutěž, která rozhodně žádné klasické rallye nepřipomíná, přitahuje stovky závodníků z celého světa. Jsou mezi nimi i Češi. Jak by také ne, když závod startuje z Prahy.

„Tenhle závod má jenom tři základní pravidla. Může se ho zúčastnit auto do objemu motoru 1000 ccm. Všechny týmy jedou samy za sebe bez jakékoliv podpory. No a nakonec účastníci musí přispět částkou alespoň tisíc liber na dobročinné účely,“ říká 27letý Jakub Průša, který do Ulan-Ude dojel se svým kolegou třicetiletým Lubošem Helcem. Měli k tomu Fiat Panda z roku 1988. Kupodivu ale nevypadali příliš unaveně – potkal jsem je večer poté, co dorazili do cíle v živé restauraci v centru Ulan-Ude.

Přitom s Fiatem Panda, který nemá ani klimatizaci, ujeli 18 tisíc kilometrů. Cesta z Prahy trvala skoro dva měsíce. „Na rozdíl od řady dalších týmů ze zemí, jako je Austrálie nebo Nový Zéland, pro nás Evropa nebyla tak zajímavá a tak jsme ji co nejrychleji opustili přes Turecko, kde jsme strávili dost času. Pak jsme se vydali do Íránu a přes Turkmenistán a další „stány“ do Mongolska a pak sem, do Ruska,“ popisuje trasu Jakub.


Takhle vypadá plně připravený Fiat Panda.

Právě Írán si pochvaluje ze všech zemí asi nejvíc. „Říkali nám, že jsou tam příjemní lidé, ale takové vřelé přijetí jsme rozhodně nečekali. Mávali na nás na ulici, kupovali nám jídlo, nechali nás u nich doma spát zadarmo nebo nám klidně hodinu pomáhali hledat hotel. Bylo to neuvěřitelné,“ dodává Jakub s tím, že přejezd do Turkmenistánu byl jako na jinou planetu. „Najednou tam byly obrovské bulváry a mramorové hlavní město, kde ale nikdo nebyl. Tak nějak si představuju Severní Koreu.“

Pandu nijak speciálně na cestu nepřipravovali, jen pořídili střešní zahrádku pro barely s benzinem a rezervu. Ostatně účastníci závodu by auta neměli příliš předělávat, například z nich vyhazovat sedadla. Původním záměrem tvůrců Mongol Rally bylo, že se s levnými vozy dojede do cíle, kde se vydraží za nízké peníze, protože náklady na přepravu zpět mohou být vyšší než cena aut. Závod dřív končil v Ulánbátaru, kvůli tomu, že Mongolsko uvalilo vysoké clo na vozy starší pěti let se ale cíl nakonec posunul právě do ruského Ulan-Ude.

„Závod byl nápadem dvou Britů žijících v Praze. Proto někteří účastníci jedou už z Velké Británie, start je ale v Česku. I díky tomu jsem se o téhle akci vůbec dozvěděl. Viděl jsem u pražského výstaviště shluk podivných starých aut, které nevypadaly ani jako veteráni. Pak jsem si zbytek dohledal na internetu. A když jsem si přečetl slogan Motoring stupidity on global scale – automobilová hloupost globálních rozměrů, bylo jasno. Pak už jen stačilo sehnat auto a vymyslet název našeho týmu,“ říká Jakub. Protože jsou oba kolegové „ajťáci“ vybrali jméno He//o Wor/d, což je univerzální hlášení, které spojuje všechny programátory na světě.


Jakub Průša na Pamíru.

Ačkoliv přípravy nebyly tak náročné, cesta s více než 30 let starou Pandou ano. Ježdění po evropských silnicích ještě zvládla s přehledem, ale Asie se na ní podepsala. „V Turecku nám umřela palivová pumpa. Zlobilo žhavení, potřebovali jsme nový palivový filtr. V Turkmenistánu nám praskla hadička od chladící kapaliny, ale v Uzbekistánu se nám podařilo sehnat topenářské trubky, kterými jsme si pospojovali vlastní chlazení,“ popisuje trable Jakub.

Ty nejdrsnější zážitky na ně ale čekaly dál. Na vysokohorské silnici přes Pamír přišli o tlumení. Z listových per vyskákaly dva listy. Když chtěli použít ostřikovač, byl najednou místo okna mokrý spolujezdec, protože hadice začala protékat přímo do kabiny. Dvakrát prorazili palivovou nádrž. „Jednou jsme ji ještě zalepili, podruhé se nám to ale stalo daleko od civilizace. Museli jsme ujet 100 kilometrů do nejbližšího města a přitom pořád dolévat. Nakonec jsme dorazili, ale se spotřebou 60 litrů na 100,“ směje se teď už při vzpomínce Jakub.

Mongol Rally je z těch závodů, kde nejde o to, kdo dojede první do cíle, ale spíš o to, zda vůbec dojede. Podle organizátorů se to ale třem čtvrtinám posádek podaří. Na cestu mají zhruba dva měsíce a trasa může být jakákoliv. Výhra není žádná. Motivací jsou zážitky, poznávání nových zemí a také příspěvek na dobročinné účely.

Na večírku v Ulan-Ude jsem hovořil i s dvaadvacetiletým Oliverem z Oxfordu. Přijel Volkswagenem Polo z roku 2005 a po vlastní ose ho poveze zase zpět domů. Cestu vzal přes Ázerbájdžán a Turkmenistán, do Íránu kvůli mezinárodní politické situaci raději nejel. „Většina problémů na cestě měla stejný důvod – v tomhle malém autě jsme byli čtyři a tak jsme řešili každý čtvereční centimetr místa. Jinak jsme oddělali tlumiče, upadla nám střešní zahrádka a prorazili spodní kryt motoru,“ popisuje Oliver, který na cestu vyrazil hned po dokončení univerzity.



Takhle vypadá cíl na náměstí v Ulan-Ude. Hned vedle stojí obří busta Lenina.

Devětadvacetiletý Mathias ze Stuttgartu se trablům Olivera směje. Do Ulan-Ude dojel jen s jedním kolegou v prostorném Suzuki Wagon R Plus, které bylo pro dva lidi dostatečné a tak ze začátku ani neuvažoval o zahrádce. Stejně jako ostatní měl i Mathias problémy s tlumiči. Malá auta zkrátka na drsné silnice nejsou stavěná. „A pak jsme měli podivný problém s motorem, který v rychlosti nad 100 km/h padal do nouzového režimu. Řešením bylo to rozjet a pak ho restartovat. Takhle jsme to museli dělat každých 100 kilometrů,“ směje se mladý Němec.

Jakub, Oliver i Mathias se shodují na jednom – byla to náročná cesta, která ale stála rozhodně za to. Klidně by se zúčastnili znovu, Mongol Rally se jede každý rok. Ani jeden z nich to ale neplánuje. Přece jen dva měsíce na cestě jsou pro většinu lidí časově náročné. I tak se ale každý rok z Prahy do Ulan-Ude rozjede až 300 týmů nadšených závodníků.