Je riziko povolit v ČR alkohol za volantem?

Kubera tvrdí, že jiné aspekty silničního provozu jsou daleko smrtelnější, když kouzelně uvádí: "Je to daleko nebezpečnější, když baba telefonuje a vjede mi do křižovatky, než když je opilá."

Technické peripetie měření opilosti i logický lapsus, že existuje-li něco nebezpečnějšího, je možné méně nebezpečné věci ignorovat, ponechme stranou (možná jen upozornění, že muži způsobují násobně více těžkých nehod než ženy). Zaměřme se na předpověď, k čemu by v Česku tolerance alkoholu u řidičů mohla vést.

Povolení alkoholu může mít v bezpečnosti silničního provozu teoreticky tři efekty. První, abstraktnější, je takzvaný Peltzmanův efekt − předpokládá, že řidič, který nějaký alkohol vypije, si bude vědom svých pomalejších reakcí, zhoršeného vnímání prostoru či větší únavy, a právě proto bude řídit bezpečněji.

Americký ekonom Sam Peltzman, po kterém je efekt pojmenován, podobné chování původně očekával v opačném gardu. Poté, co v USA uzákonili povinné poutání se ve voze, Peltzman tvrdil, že řidiči budou vnímat nižší pravděpodobnost svého zranění, a budou proto jezdit rizikověji. Jeho logika ad absurdum velí, že nejbezpečněji by řidiči jezdili, kdyby jim z volantu mířilo na krk ostré kopí − všichni by jezdili krokem a nebylo by nehod. Argumentu se nedá upřít přitažlivost a některé studie skutečně potvrzují, že čím větší a vyztuženější auto řidič má, tím hazardněji jezdí (ke škodě vlastníků menších aut). Leč většina opatření zvyšujících bezpečnost řidičů prokazatelně vede k nižší úmrtnosti na silnicích − ať jde o zmiňované pásy, airbagové systémy, či objemné helmy motorkářů. Řidiči při poklesu jednoho rizika jednoduše nevyhledávají jiná nebezpečí. Nejspíše také neplatí, že vzroste-li riziko nehody kvůli vypitému alkoholu, řidiči budou vědomě jezdit bezpečněji.

Druhý efekt je intuitivnější: tolerance určitého množství alkoholu za volantem zničí významnou mentální bariéru − před jízdou se prostě nepije. Všichni to vědí a chtějí-li pít, neřídí nebo plánují čas na vystřízlivění (a přesto za každou šestnáctou nehodou v Česku stojí alkohol). Jak bude vypadat nehodovost, když se z tabu stane otázka intenzity síly vůle − když bude záviset na sebekázni řidiče, který si po druhém pivu či dvojce vína bude muset říct, že třetí si již nedá? Jak přesní budou řidiči v odhadu, kdy už budou moct na silnici? Troufám si tvrdit, že pokud jde o alkohol, Češi sebekontrolou nevynikají.

Poslední efekt je fyziologický a vcelku notoricky známý: alkohol prodlužuje řidičův reakční čas, způsobuje laxnost při otáčení volantu, zhoršuje vnímání dopravních značek a obecnou pozornost, zvyšuje ochotu podstupovat rizika − vše pochopitelně v závislosti na množství a druhu vypitého alkoholu, věku či zkušenostech řidiče. Zejména u mladších řidičů by tolerance alkoholu vedla k tragédiím. Spojují se u nich kratší zkušenosti s řízením, horší a pomalejší odezva na nečekané dopravní události, jakož i nedostatečná zkušenost s působením alkoholu. Mladí řidiči i s trochou alkoholu v krvi trpí rizikem nehody ve stovkách až tisících procent vyšší než starší řidiči (dle jedné kanadské studie mají střízliví řidiči do dvaceti let zhruba stejný řidičský styl jako starší řidiči po třech až čtyřech pivech).

Jaký dopad mohou mít všechny efekty společně? Většina zemí, kde určitá míra tolerance alkoholu u řidičů panuje, ji v minulosti snižovala. Lze proto odvodit, že přísnější regulace pití u řidičů snižuje nehodovost. Téměř všechny země, které snížily tolerované množství alkoholu (ať již šlo o USA, Kanadu, Francii, či Rakousko), zažily okamžité snížení nehodovosti, počtu zraněných i mrtvých − někde intenzivněji než jinde. Tento pokles sice postupně slábl, přesto platí, že bezpečnější silnice přináší alkoholová represe. Kuberovu ideu tak mohou uvítat maximálně výrobci alkoholových testerů či opraváři aut − těm všem by zjevně přibylo zakázek.