Každé prodané auto pomůže dětem, které v životě neměly štěstí

Padesát korun z jednoho prodaného vozu. Na první pohled zanedbatelná částka může pro rodiče dětí s postižením znamenat rozdíl mezi nouzí a důstojným životem. O spolupráci se značkou Kia i činnosti Nadace Naše dítě jsme si povídali s její ředitelkou Ivanou Kozákovou. Jak dlouho trvá vaše partnerství s automobilkou Kia?

Začalo v roce v roce 2009, takže letos to bude už 14 let. Kia patří k našim nejstabilnějším partnerům.

Jakou konkrétní podobu vaše spolupráce má?

Od automobilky dostaneme padesátikorunu z každého prodaného vozu. Nezdá se to mnoho, ale peníze se nasčítají. Dostáváme teď pravidelně zhruba půl milionu korun za rok. Značce se daří a naštěstí se jí dařilo i během covidu.

Jak velkou roli hrají firemní partneři ve financování vaší organizace?

Významnou. Jejich pomoc je totiž jistota, na niž se můžeme dlouhodobě spolehnout. Víme, s čím můžeme počítat, můžeme si naplánovat, o kolik rodin dětí s postižením se dokážeme postarat.

S partnery máte domluvené, na jaké konkrétní účely jejich dary poputují?

Je to tak. Finanční prostředky od Kii jsou už několik let směřovány ke dvěma skupinám – dětem s poruchami autistického spektra a mozkovou obrnou. Tyto skupiny patří mezi nejpočetnější.

Stoupá počet těchto hendikepovaných dětí, nebo je stabilní?

Myslím, že nijak zvlášť nestoupá. Mne spíš překvapuje, že jich neubývá. U mnoha hendikepů je existují diagnostické možnosti v prenátálním věku, přesto se takto postižených dětí rodí stále stejně. Žádostí nám ale samozřejmě přibývá, což bude dané spíš skutečností, že se o nás více ví. V roce 2018 bylo žádostí kolem sto sedmdesáti a půlku z toho tvořily organizace. Teď máme ročně přes čtyři sta žádostí, za loňský rok jsme třeba pomohli více než tisícovce dětí. O to víc peněz ale musíme sehnat.

Co takové děti vlastně potřebují?

Největší porci peněz ukrojí různé druhy rehabilitací a terapií. Například dítě s mozkovou obrnou potřebuje neurorehabilitace a ergoterapie. Rehabilitace stojí klidně i devadesát tisíc měsíčně. U autistických dětí jsou to zase komunikační terapie a různé neurosenzorické terapie, například vodní postel, světýlka a podobně.

A na tyto věci zdravotní pojišťovny nepřispívají?

Přispívají, ale jen málo, někdy vůbec. Hendikepované dítě třeba potřebuje pět terapií za rok, pojišťovna zaplatí jednu. Zbytek musí rodina sehnat z vlastních zdrojů. Podobné je to u kompenzačních pomůcek, jako je naslouchátko, speciální ortéza a podobně. Děti mají nárok na jedno naslouchátko za několik let, jenže co když jim vyroste ucho nebo naslouchátko ztratí? Dost často nás rodiče žádají o příspěvek na automobil, neboť se s dětmi potřebují přemisťovat a dítě s těžkým autismem do hromadné dopravy skutečně nemůže. Diagnózy jsou navíc často kombinované, což terapii ještě komplikuje. Mozková obrna se mnohdy pojí například s epilepsií nebo mentální retardací.

Vaše nadace je napojena přímo na dotyčné rodiny?

Přesně tak. Spíš než o rodiny se jedná o matky samoživitelky, je jich přibližně devadesát procent. Narodí se postižené dítě, a do tří let se rodina rozpadá. Matka pak nemůže chodit do práce, protože se musí starat o dítě se zvláštními potřebami, které ji potřebuje čtyřiadvacet hodin denně.

Dá se to vůbec zvládnout bez pomoci zvenčí?

Velmi těžko. Máme třeba maminku, která se stará o chlapečka s autismem, a sama má asi šedesátiprocentní ztrátu sluchu a invalidní důchod. Snaží se částečně pracovat, ale jinak je synovi plně k dispozici a zajišťuje i jeho domácí vzdělávání. Často ale matky nemohou pracovat vůbec a k péči ještě potřebují asistenta. Manipulace s nepohyblivým dítětem je totiž postupem času – jak roste – stále obtížnější.

Co musí rodič udělat, aby dosáhl na vaši podporu?

Vyplní žádost a musí doložit svou situaci. My pak žádosti schvalujeme, přičemž naše výhoda je, že reagujeme velmi pružně. Některé organizace žádosti schvalují jednou za čtvrt roku, my to děláme operativně. Pomůžeme tak třeba matce samoživitelce, které z příjmů zbývá tisícovka na měsíc a dávky z úřadu jí začnou chodit za čtvrt roku. Naše podpora pomůže těžké období překlenout.

Jakým dalším oblastem pomoci se věnujete?

Postupem času jsme si uvědomili, že hendikep nemusí být jen fyzický či mentální, ale třeba i sociální. Začali jsme například dětem z rodin ohrožených chudobou, ale například i z pěstounských rodin přispívat na mimoškolní vzdělávání, tedy na kroužky. Pak přišel covid a najednou se ukázalo, že děti samoživitelů nemají počítače nebo přístup k internetu. Deset tisíc dětí se vůbec neúčastnilo online výuky – to je údaj České školní inspekce. Jedním z důvodů bylo nedostatečné technické vybavení. Proto jsme během covidu sehnali a rozdali přes tisíc notebooků. Další sbírku jsme vyhlásili s příchodem energetické krize, která uvrhla samoživitele do velkých potíží.

Přispívat tedy může i široká veřejnost?

Veřejnost oslovujeme prostřednictvím veřejných sbírek, například přes portál Donio. Máme také transparentní účet, kam může přispět kdokoliv. Jsme vděční za dárce, kteří přispívají pravidelně a dlouhodobě. Obrovský význam hraje třeba i to, jestli vás podpoří nějaká veřejně známá osobnost, nedávno to byla Nikol Leitgeb. Stačila zmínka, a cílová částka se vybrala během chvilky.

Předpokládám, že v případě konkrétní události, jako bylo třeba tornádo na Moravě, se peníze shánějí snadněji.

Je to tak. Tragédie tohoto typu jsou dobře vidět a na lidi působí. Situace rodin s hendikepovanými dětmi už tak dobře vidět není, i když pro ně se jedná o úplně stejnou tragédii. Lidi si většinou neumějí představit, co všechno péče o takové děti obnáší.

Daří se vám pomáhat tak, jak je podle vás potřeba?

Někdy se daří líp, někdy hůř. Někdy to jde samo, jindy se dost nadřeme. Tím spíš jsme rádi za dlouhodobé sponzory, kteří navíc – jako právě Kia - téma podporují i po vlastní ose, věnují se obecně prospěšným pracím či dobrovolnictví. A když se jim například podaří dostat do médií příběh konkrétní rodiny, na kterém si lidé uvědomí, jak se takovým rodičům a dětem žije, je to pro nás obrovská pomoc.