Škoda Octavia

Škoda Octavia je na českých silnicích hojně zastoupený automobil. Vzpomenete si ale, jak vypadala před čtyřiceti pěty lety? V dnešních zkušenostech uživatele máte možnost si paměť osvěžit.

Značka:	Škoda
Model:	Octavia
Typ:
Karoserie:	limuzína, sedan, hatchback
Obsah motoru:	1086
Palivo:	benzín
Rok výroby:	1962
Typ řazení:	manuální
Najeto km při koupi:	103 000
Najeto km nyní:	105 000
Koupen jako:	ojetý
Jak dlouho vůz využívám:	2 roky
Průměrná spotřeba:	8 l/100 km
Předchozí vozidlo:

Dnes a denně se se pohybuji po našich silnicích, do zaměstnání dojíždím 50 km tam a 50 km zpět služebním autem. Bydlíme v domku na okraji Prahy, kde není dopravní spojení nejideálnější, takže potřebujeme i vlastní rodinné auto, které používá manželka. To si žádá relativně spolehlivé, bezpečné starší auto (na nové není) s nezbytnou hromadou udělátek – servem, airbagy, ABS...

Vlastníte vůz značky Škoda? Podělte se s ostatními o své zkušenosti ZDE!

A při tomhle provozu se mi čas od času zasteklo po tom klasickém "šoférování", kdy řidiči technika nic neulehčuje, případné závady se dají odstranit doma a jako základní nářadí slouží kladivo, kombinačky a vázací drát.
A tak jsme si s kamarádem pořídili Škodu Octavia, model 1962. Podívejme se nejprve do interiéru. Přední sedačky jsou sklopné, bez opěrek hlavy, lavice vzadu má odnímatelné opěradlo a odnímatelný sedák (lůžková úprava). Vnitřní prostor je vcelku stísněný, po uzavření dveří jsou osoby vepředu doslova namačkány na dveře. Levá ruka se při snaze držet volant utkává s dveřním madlem. Okénka jsou vpředu spouštěcí, mechanismus funguje lehce. Vyklápěcí trojúhelníková větrací okénka se otevírají trochu hůře.
Odkládací schránka s dvířky v plechové přístrojové desce je postačující tak na brýle a doklady. Z přístrojů zde najdeme rychloměr s kontrolními světly blikačů, dálkových světel, mazání a dobíjení, dále jsou na desce budíky teploměru a palivoměru. Přepínací páčka blikačů trčí z přístrojové desky, řadicí páka je pod volantem. Dalšími ovládacími prvky jsou kolébkové přepínače jednorychlostních stěračů, jednorychlostního ventilátoru topení, vypínač mlhových světel a spínač vnitřního osvětlení, táhlo sytiče a táhlo spínače parkovacích a tlumených světel. Přepínač dálkových světel je nožní na podlaze. Posledním ovládacím prvkem na desce je táhlo manuální pumpy ostřikovačů. Radiátor topení je pod přístrojovou deskou. Mnoho možností nastavení topení zde není – dva výdechy míří na přední okno, výdech do interiéru je vybaven dvěma ručně uzavíratelnými klapkami. Nutným předpokladem pro to, aby topení topilo, je ovšem nezapomenout otevřít ruční kohout na motoru, kterým voda do radiátoru protéká.
Pod přístrojovou deskou jsou dále dva ovládací prvky, které už v dnešních autech nenajdeme - táhlo klapek nasávání vzduchu zvenčí do kabiny a řetízek ovládání dečky chladiče. Motor se totiž ohřívá poměrně pomalu, vrtule ventilátoru je poháněna od motoru, ne elektricky přes termospínač v případě přehřátí chladicí kapaliny, jak jsme na to zvyklí dnes, a v zimě by se na provozní teplotu motor bez omezení přístupu studeného vzduchu zvenčí možná ani neohřál. Další již neobvyklou věcí je rukojeť táhla ruční brzdy pod přístrojovou deskou.
Na středním sloupku v dosahu řidiče (při otevřených dveřích) je páčka otevírání zavazadlového prostoru a v bočním čalounění za sedadlem spolujezdce najdeme řetízek k otevírání krytu hrdla palivové nádrže.
Jak jsme na tom s bezpečností? Airbagy tu samozřejmě nejsou, marně bychom hledali i bezpečnostní pásy. Na místě řidiče nám ční trubka ukrývající tyč řízení a táhlo řazení přímo proti hrudníku.
Zavazadlový prostor je nevelký, jeho větší část zabírá nádrž, kanystr, rezervní kolo, montérky pro osádku a nezbytné součástky pro nejnutnější opravy.
Co se oprav týče, u tohoto konkrétního stroje to zatím nebylo tak zlé, vezmeme–li v úvahu fakt, že by si auto zasloužilo celkovou renovaci, na kterou momentálně nejsou ani čas, ani prostředky. První závadou bylo, že nefungoval zámek ve dveřích řidiče. Stačilo ho prostříknout "védéčkem". Minulý majitel totiž parkoval celá léta s odemčeným autem výhradně v garáži a zámek zerezl. Odbočím – i já auto parkuji v garáži, stát na ulici si jednak nezaslouží a jednak bych chtěl, aby se té zamýšlené renovace "někdy" dočkalo.
Dále jsem vyměnil olej, filcovou vložku olejového filtru, brzdovou kapalinu (používám červený Syntol), pár různých hadic, nějakou tu pojistku, svíčky a žárovku. Jinak vše funguje, jak má. Náhradní díly jsou zajistitelné, dá se pořídit prakticky vše, závisí pouze na naší ochotě, jak hluboko se nám bude chtít sáhnout do peněženky. Některé mechanické věci kolem motoru se dodnes dají zakoupit v prodejnách náhradních dílů pro Škodu 1203, většinu ovšem musíme hledat po burzách a inzerátech.
Před vlastní jízdou je třeba si uvědomit, do čeho vlastně sedáme. Dopředu musíme počítat s tím, že úzké diagonální pneumatiky nám v zatáčkách a na mokré silnici nebudou oporou zrovna nejpevnější a jednookruhové bubnové brzdy jsou ve srovnání s ostatními účastníky silničního provozu pouze takovým malým uklidněním, že se snad povede přibrzdit a snad i včas zastavit. Musíme jezdit zvláště předvídavě.
Tak a pojedeme. Vytáhneme táhlo sytiče (stálo-li auto delší dobu, napumpujeme mu ještě akcelerační pumpičkou benzín do karburátoru), sešlápneme plyn a otočíme klíčkem. Se schématem řazení pod volantem je dobré se včas seznámit, ale nejde o nic složitého, člověk si rychle zvykne. Auto se zpočátku pohybuje trochu přískoky, nechce se mu do obrátek, chod motoru je nepravidelný. To trvá, než se motor ohřeje na svých optimálních 80 stupňů. Pak se chová přátelsky, reaguje na plyn, jde pravidelně.
Výhled z auta je špatný. Pravé zrcátko není, levé je malé, není v něm vidět skoro nic, ať štelujeme sebevíc. Vnitřní je také malé, takže nezbývá než v provozu kroutit hlavou na všechny strany.
Oktávka není žádný závodník, s dlouhým rozjezdem sice po rovině atakuje úspěšně stokilometrovou hranici, rychlost kolem 70 – 80 km/h jí ale sedí nejlépe. V městském provozu není žádnou brzdou ani při jízdě po pražském okruhu a Jižní spojce. Je však třeba neustále myslet na to, že všechna okolní auta mají lepší brzdy a brzdit včas. Zatáčky je třeba projíždět menší rychlostí, než jsme zvyklí ze současných aut, aby nás pneumatiky udržely na silnici. Řízení reaguje poměrně dobře, díky velkému volantu není třeba z rejdu do rejdu mnoha jeho otoček. Šnekové řízení bez serva je trochu tužší.
Spotřeba se pohybuje kolem 8 l na 100 km, jízdní dosah s nádrží na 30 l není oslnivý. Uvědomíme-li si, jak řídká byla kdysi síť čerpacích stanic oproti dnešku, pochopíme, proč je v zavazadlovém prostoru místo pro dvacetilitrový kanystr.
Jízdu v noci lze doporučit nejlépe na známých místech, asymetrické žárovky v hlavních světlometech se halogenům vyrovnat nemohou. Řidičova pozornost nepoleví během jízdy ani na okamžik, stále je třeba sledovat situaci kolem, naslouchat chodu motoru, hlídat teploměr, nestačí jen nahlížet do zrcátek, ale je třeba otáčet celou hlavou, zkrátka vlastní řízení je únavnější než v dnešních autech. Klobouk dolů před těmi, kteří s těmito vozy ve své době jezdili dlouhé trasy!
Odměnou nám ovšem je nevšední zážitek z jízdy, pocit bezprostřednějšího spojení s technikou, také čas ztrácí na svém významu, neboť s oktávkou se spěchat nedá, chodci a cyklisté nám kynou, vzbuzujeme úsměvy na tvářích okolojdoucích a okolojedoucích, vyhodíme-li v hustém provozu blinkr, zjistíme, že slušnost z našich silnic zcela nezmizela a prakticky ihned nás někdo pustí. Jako relax paráda, ale na běžné rodinné ježdění už takové auto dnes rozhodně není.

Klady	Zápory
výjimečnost	špatný výhled
	slabé brzdy

Spolehlivost	2
Provozní náklady	2
Cena náhradních dílů	3
Dostupnost náhradních dílů	3

Koupili byste si automobil od stejné značky znovu? určitě ano