Model Represäntant stvořili konstruktéři z NDR narychlo. Vozil loga z Trabantu

Přehlídkový automobil stvořený pro vysoké představitele socialistické Německé demokratické republiky vznil před 50 lety. Soudruzi ho potřebovali pro oslavy 20. výročí založení tohoto dnes již opět neexistujícího státu. Před 50 lety se ve východní části Berlína, hlavního města tehdejší Německé demokratické republiky, chystala velká sláva. V říjnu roku 1969 totiž tento socialistický stát slavil dvacáté výročí svého vzniku.

Padlo rozhodnutí, že při této příležitosti se na veřejnosti předvedou také nová přehlídková vozidla, jelikož dosud byli generálové a další představitelé komunistického režimu nuceni jezdit v starých vozech, které v padesátých letech vytvořila drážďanská karosárna KWD ze sedanu P 240 Sachsenring.

Tento automobil stojí za krátké odbočení. Vývoj vozu střední třídy s šestiválcovým motorem začal na počátku 50. let a vlastně se jednalo o klasický pokus dokázat západním zemím, že v socialismu se žije lépe. Proto, jak prý osobně nakázal tehdejší stranický vůdce Walter Ulbricht, měl mít P 240 lepší technické parametry než tehdy prodávaný Mercedes-Benz 220. Například byl tedy vůz delší a měl i větší objem motoru. 

Výroba se rozeběhla v roce 1956. Tehdy dokonce auto ještě mělo na kapotě logo automobilky Horch, což je písmeno H s korunkou. V době, kdy produkce končila, což se stalo v roce 1959, je však již zdobilo písmeno S v kruhu, které pak převzaly známé Trabanty. Celkový počet vyrobených automobilů, využívaných hlavně představiteli režimu, byl pouze 1400. Němci chtěli, aby byl distribuován jako oficiální služební vůz do dalších socialistických zemí. S tím ovšem neuspěli. Plány jim zkřížila Tatra 603, se kterou se P240 utkal ve srovnávacím testu. Z něj vyšel jako jednoznačný vítěz československý výrobek, a tak byla výroba východoněmeckého vozu záhy zastavena.

Nicméně, tento morálně zastaralý automobil, přesněji řečeno jeho podvozek a pohonné ústrojí, našel využití i v nových přehlídkových kabrioletech Sachsenring Repräsentant.



Motor tedy měl nadále zdvihový objem 2407 cm3 a palivo spalované v jeho šesti válcích poskytovalo maximální výkon 80 koňských sil. Výkon se prostřednictvím čtyřstupňové převodovky přenášel na zadní kola. Vůz měl logicky i stejný rozvor jako původní "dvě stě čtyřicítka", tedy 2800 milimetrů. Otevřený automobil měřil na délku 490, na šířku 166 a na výšku 143 centimetrů.

Zcela nové, v souladu s požadavkem stranických funkcionářů, byly povrchové díly vozu. Vzhledem k nedostatku času je museli vyrobit z laminátu, což samozřejmě není prestižní materiál, ovšem zdálky při přehlídkách to poznat nebylo. Přední část se širokou maskou chladiče s mnoha svislými lamelami se ovšem docela povedla a dodávala autu důstojný ráz. Celkový charakter dotvářela čtveřice použitých kulatých světel. Kulaté svítilny se ocitly i na poněkud neforemné a objemné zádi automobilu. V ní se neukrýval žádný typ střechy. Pokud panoval nečas, musela ho osádka auta nějak přečkat.

Interiér byl veskrze účelný. Přední i zadní lavici tvořil nedělený sedák. Jediným rozdílem v porovnání s klasickými kabriolety je chromovaná tyč vycházející z předního opěradla. Té se levou rukou přidržoval salutující generál. Své povely mohl šířit pomocí mikrofonů. 

Dva vyrobené exempláře byly ve službě plných dvacet let. Jejich role skončila až v roce 1989, tedy tehdy, když východoněmecký režim padl.