Teréňáky vznikly nejspíš v Rusku. Jedním z prvních jezdil i Lenin

Vozidla schopná jízdy v terénu dnes považujeme za samozřejmost, ale v době rozmachu motorismu na začátku 20. století byla spíše odvážným nápadem. První terénní auto se podle dostupných informací objevilo v Rusku a ve srovnání s dnešními off-roady řešilo průchodnost těžkým terénem trochu jiným způsobem. Vlastně je to docela pochopitelné, že historicky jedno z prvních terénních aut vzniklo právě v Rusku, kde ani dnes není o nepřístupné oblasti nouze a v zimě tam bývá vážně krutá zima. A co teprve na začátku 20. století... Mnoho udržovaných cest pro jízdu automobilem byste tam prostě moc nenašli.

Když tedy potřeboval tehdejší ruský car Mikuláš II. Alexandrovič cestovat po domovině, vládnout v každém rohu své země a mávat z otevřeného vozu na občany, schopnosti vozového parku jeho impéria často nebyly k jízdě drsnou přírodou matičky Rusi dostatečné.

Právě na začátku 20. století ale přichází na scénu francouzský armádní inženýr a vynálezce Adolphe Kégresse. Ten se v roce 1905 přestěhoval do Petrohradu a pro cara Mikuláše mezi léty 1906 až 1916 pracoval jako osobní řidič a vedoucí technického oddělení imperiálního vozového parku.

V tomto období přitom Kégresse navrhnul vlastní řešení, jež mělo terénní schopnosti dosavadních carských automobilů vylepšit. Dnes už není přesně známo, u kterého auta inženýr nahradil zadní kola zavěšením používajícím pásy jako první, ale výsledkem byla v podstatě první verze takzvaného „polopásového transportéru“ - a tedy účelně vybaveného vozidla k jízdě terénem.

Zadní nápravu s poháněnými pásy pak Kégresse navrhoval tak, aby se dala jednoduše aplikovat na většinu aut v carově garáži. Trochu bizarně se tak pásy neobjevily pouze na limuzíně ruské značky Russo-Balt, ale rovněž na jeho Rolls-Roycu, Mercedesu-Benz či americkém Packardu.

Přední náprava s normálními koly zůstávala většinou beze změny, ačkoliv pro jízdu ve sněhu byly v případě nutnosti pod kola montovány ližiny, které společně s předními koly zatáčely. Pásy vzadu pak samy o sobě zajišťovaly lepší průchodnost těžkým terénem díky efektivnějšímu přenosu síly motoru na zem. Dle potřeby ale mohly být navíc vybaveny gumovým či ocelovým „vzorkem“.

Je nutné si uvědomit, že technologie pohonu všech kol byla v období začátku 20. století teprve v plenkách (prvním automobilem s pohonem všech kol byl zřejmě nizozemský Spyker 4WD v roce 1902, i když před tím Ferdinand Porsche postavil hybrid s elektromotory v každém kole; Spyker proti tomu využil dnes klasické řešení s centrálním diferenciálem), takže v podmínkách ruského inženýrství se prostě zdálo mnohem jednodušší nahradit zadní kola masivní nápravou s pásy.

Pásový Rolls-Royce Silver Ghost byl následně vytvořen Kégressem i pro Vladimira Iljiče Lenina. Svůj vynález polopásového terénního vozidla si jeho tvůrce patentoval a dokonce začal pracovat na vozidlech, které by pásy využívaly na obou nápravách.

Po Ruské revoluci v roce 1917 a začátku Leninovy vlády se Adolphe Kégresse vrátil do Francie. Doma pak nabídl svůj vynález Citroënu, který jej využil u terénních nákladních i armádních vozidel. Polopásové vozy francouzské značky přitom v průběhu 20. a 30. let ukazovaly veřejnosti své výhody v rámci několika mezinárodních expedic po Severní Africe, Jižní Americe a Střední Asii.

Se začátkem druhé světové války bylo jasné, kde se Kégressův patent využije nejvíce. Polopásové armádní transportéry používaly ve velkém síly Osy i Spojenců. Americká armáda přitom řadu transportérů Citroën zakoupila ještě před válkou a na základě licence je začala později vyrábět.

Nacisté na druhou stranu mnoho transportérů při dobývání Francie jednoduše zabavili, upravili je a poté začali požívat ve vlastních řadách. Samotnou konstrukci však využili i při stavbě vlastních polopásových transportérů.

Jak už ale víme, po válce se konstrukce čistě terénních automobilů vydala trochu jiným směrem. Úspěch legendárního amerického Jeepu, rozmach technologie pohonu všech kol, nástup vyšších podvozků a účinnější systémy odpružení – tohle všechno mělo za následek, že teréňák už nebyl výsadou pouze mocného cara v Rusku, armády nebo dobrodruhů na mezinárodní expedici.

Automobilky začínaly nabízet svá vlastní terénní vozidla určená i pro běžného zákazníka, který lepší průchodnost mimo silnici uměl ocenit taktéž. Přetočte čas do současnosti a model určený alespoň okrajové k jízdě lehkým terénem dnes nabízí každý mainstreamový výrobce aut. I když se jízda v autě s vyšším podvozkem dnes stala spíše moderním trendem než opravdovou nutností k dojetí do cíle.

Zatímco tedy Kégresseův vynález polopásového vozidla časem zastaral a rozmachu osobních terénních aut zrovna příliš nepomohl, během posledního světového konfliktu hrál vcelku důležitou roli. Francouzský inženýr ale přece jen motoristickému světu daroval jeden vynález, který se později masově uchytil.

Byl to právě Kégresse, který ještě před druhou světovou válkou pracoval na myšlence dvouspojkové převodovky. Fungující prototyp sice před svou smrtí v roce 1943 ještě nedokázal vytvořit, ale jeho vývoj s nástupem výpočetních technologií v 80. letech opět získal kurz a nakonec pokračoval až do podoby automatických dvouspojkových skříní, jak je známe dnes.