Jmenuji se Prcek a jsem nejmenší škodovkou v Česku. Zářím na srazech veteránů

Recesistický projekt přestavby Škody 120 začal starým vozem bez dokladů. Ladislav Štěpán z Deštné v Orlických horách s pomocí přátel vytvořil svého Prcka, jak vozidlo láskyplně nazývá za několik měsíců. Doslova vyřízl prostředek auta. A budí s ním zasloužený ohlas. S raritním vozem jezdí výlučně na veteránské srazy a soutěže, kde se účastní slalomů i jízd zručnosti. Jeho oblíbenou štací je Pohofest u Opočna. • Auto málem nechal sešrotovat
• Tajný projekt a zkrácení škodovky o 80 centimetrů
• Pytle písku v kufru
Tuning se na konci 20. století stal mezi motoristickými nadšenci populární kratochvílí. Někteří své vozy vyšperkovali, jiní se vydali cestou recese. Druhou mořnost zvolil i Ladislav Štěpán z Deštné v Orlických horách.

„Mezi lety 2000 a 2005 vznikla řada upravených vozidel, která se objevovala na různých akcích a srazech. Musím přiznat, že zkrácení vozu není zcela původním nápadem. Takové vozy už vznikly dříve. A tak jsem se po nich začal pídit,“ vzpomíná.

Jedna ze zkrácených verzí oblíbeného automobilu z předrevoluční doby, byla podle něj spatřena v okolí Mělníka a Chlumce nad Cidlinou. Přestože existují fotografie těchto unikátních aut, najít dochovaný model je dnes prakticky nemožné.

Příběh Prcka, jak Ladislav svého mazlíčka nazývá, začal pořízením Škodovky 120 bez dokladů. Šlo o model z roku 1984, který se vyráběl mezi lety 1980 a 1985.

„Koupil jsem ji za 6000 a chtěl jsem ji po nějaké době prodat za 8000 korun. Známí ale říkali, že je to moc a ať ji dám raději do šrotu,“ říká vyučený automechanik. Spolu s dvěma kamarády se však rozhodl auto přestavět.

K automobilům měl blízko již od dětství. „Můj otec měl škodovky doma a opravoval je. A já jsem si v nich hrál a motal se kolem toho,“ přemítá a dodává: „Postupně se z úprav aut stal můj koníček. Pamatuji si, že jsme na zahradě měli vícero aut, a když přišel výběr auta na ježdění do školy, sehnali jsme zelenou, pojízdnou stodvacítku.“



V lednu se Ladislav a jeho přátelé pustili do radikální úpravy auta.

„Hecli jsme se. Chtěli jsme pro nadcházející sraz veteránů postavit nějakou šílenost. Auto jsme zkrátili o neuvěřitelných 80 centimetrů,“ říká Ladislav.

Výzvou podle něj bylo spasování střechy, která je vepředu o 2 centimetry širší než vzadu. „Museli jsme také vyvařit šasi, protože tato auta mají, jak je známo, neduhy v podlaze a pod blatníky. Projekt byl navíc tajný, nevěděli o něm ani pořadatele srazu,“ popisuje proces proměny.

Se synovým projektem ale zpočátku neměl pochopení Ladislavův otec.

„Když viděl auto rozdělené na dvě poloviny, bouchl s dveřmi od garáže a odešel. Jakmile jsme vůz spasovali a byl zpátky na kolech, tak se mu nálada viditelně zlepšila,“ směje se kutil.

V závěru pomáhali Láďovi s přestavbou auta nakonec i jeho rodiče. „Táta a maminka se zapojili do dokončovacích prací. Za to jim chci moc poděkovat,“ říká s vděčností.

„Reakce přátel byly různé. Někteří kamarádi si mysleli, že jsem se zbláznil, když ale viděli výsledek, byli nadšení,“ usmívá se Ladislav Štěpán. Trošku ho prý zamrzelo, že se objevili i kritici, kteří mu vyčítali, že zničil krásné auto a historický artefakt.

Auto bylo lakováno v garáži samotným Ladislavem. „Lak není úplně dokonalý, je tam pomeranč, jsou i stékance,“ přiznává a doplňuje:

„Profesionální lakýrníci chtěli za práci 30 tisíc korun s termínem dokončení až v srpnu. My jsme ale potřebovali na sraz vyrazit už v červenci.“

Zkrácení ale přineslo obtíže při ovladatelnosti vozu.

„Původní motor jsme zachovali, ačkoliv jsem o silnějším ze Škody Favorit seriózně uvažovali. Nakonec jsme se rozhodli, že původní je dostačující. Problém byl ale v tom, že auto má motor vzadu a předek byl příliš lehký, což způsobovalo potíže při manévrování, zejména pokud jsem na to trošku šlápl. Aby byl vůz ovladatelnější, uložili jsme do kufru, který je u tohoto modelu vepředu, čtyři pytle písku,“ vysvětlil s úsměvem na závěr.