Raději se budu hrabat v 80 let starém autě než v novém, říká Jan Tomek z Hradce

Už jako dítě si Jan Tomek z Hradce Králové hrál se šroubky, převodovkami a servomotory, které nosil jeho táta z práce. "Přivezl jsem vám šroubováníčko,“ říkával, a Jan s bratrem nadšeně montovali a demontovali vše, co se jim dostalo do rukou. Láska k rozebírání a skládání věcí zůstala Tomkovi po celý život. Sedmačtyřicetiletý mechanik má zálibu v přetváření starých a opotřebovaných věcí v umělecká díla. Tvoří z netradičních součástek – ze starých leteckých nádrží, historických motorů, statorů z elektromotorů, šicích strojů či optických čoček. Z těchto materiálů vytváří unikátní lampy, stoly, roboryby, autíčka, plastiky a další originální díla.

Zároveň je obrovským milovníkem motorek a aut, která si sám staví. „Když jsem byl malý, taťka domů dovezl veterána a tam to celé začalo. Od té doby jsem chtěl pracovat s historickými auty a dělat motorky. Věděl jsem, že klasická mechaničina není nic pro mě,“ podotýká. I při stavbě aut ho baví ta stará cesta opravy a renovace. „Raději se budu hrabat v 80 let starém autě než v novém,“ usmívá se. V současné době staví Buick z roku 1928 a dvoumístný Whippet Overland.

Při své tvorbě kombinuje věci, které už dávno ztratily svůj původní účel. Dává jim tak nový, nečekaný význam. „Spojuji dohromady věci a materiály, které by běžně člověka nenapadly. Je to jako skládat puzzle – když najdu správné kousky a poskládám je dohromady, vznikne úžasný celek,“ vysvětluje. Jeho snem je jednou vytvořit obrovskou sochu ze železa.

Inspiraci pro tvorbu našel během svých cest po Americe a Austrálii, kde se seznámil s kulturou hot rodů – amerických aut s upravenými motory pro maximální rychlost. Právě tam objevil krásu starých, opotřebovaných věcí, které mají svou historii a duši, a rozhodl se, že bude těmto předmětům dávat nový život.

„Koukám kolem sebe, jestli nenajdu něco, co by se mi líbilo. Na šroťáku hledám staré železo, a když jsem na lodi na řece, pátrám po vyplaveném dřevu nebo kamenech. K zajímavým věcem se často dostanu i přes kamarády a blízké,“ prozrazuje, kde shání materiál na svá díla. Dodává ale, že v dnešní době je náročné najít na šrotu něco starého a zajímavého, ale i přesto se občas poštěstí. Nedávno například našel nádhernou litinovou kliku ve tvaru lva z počátku 20. století.

Ve své tvorbě rád kombinuje železo, dřevo a sklo, přičemž jeho oblíbeným materiálem je litina. „Když ji opracuji a nechám zreznout, získá krásnou nahnědlou barvu a hedvábný povrch,“ popisuje. V současné době rád tvoří lampy ze statorů a dříve měl období, kdy hojně využíval staré šicí stroje: „Obsahují spoustu krásných mechanických dílů. Bavilo mě z nich stavět autíčka.“

Co se mu na starých věcech líbí nejvíce, je příběh, který se za nimi skrývá. „Někdo je musel vymyslet, nakreslit a vyrobit. Celý život sloužily, a nakonec skončily vyhozené. A já jim dám nový život, aby mohly sloužit dál, i když třeba úplně jiným způsobem,“ vysvětluje. Jan s oblibou říká: „Co je pro jednoho chlapa šrot, to může být pro druhého poklad. A já jsem přesně ten, kdo v tom ten poklad vidí.“

Nejraději tvoří, když nemá stanovené konkrétní požadavky: „Práce podle zadání je těžší, protože už jsou dané představy a nároky, jak by to mělo vypadat. Rád tvořím podle svých nápadů a představ, jak chci já. Baví mě dělat věci pro sebe a po svém.“ Baví ho k sobě „náhodně“ přiřazovat věci, které k sobě běžně nepatří, a právě díky tomu vznikají výjimečná originální díla. „Když narazím na nějakou věc, tak většinou přesně vím, co z ní chci vytvořit. Některé z věcí ale čekají na realizaci klidně několik let,“ uzavírá.