Autovraky podle zákona aneb co s nimi?

Co je vrakem, co vrakem není, nebo co je součástí místní komunikace? Tyto a další podobné otázky týkající se nakládní s vraky se pokusíme zodpovědět v dněšním článku.

Co je vždy vrakem a co je nejisté
Zákon o pozemních komunikacích v případě odstavení auta na pozemní komunikaci (a dálnici a silnici) jednoznačně definuje jako vrak pouze vozidlo, které je zjevně trvale technicky nezpůsobilé k provozu, tedy které je zjevně vrakem (faktická demolice vraku dopravní nehodou nebo chybějící kola, motor apod.), viz § 19 odst. 2 písm. g) zákona o pozemních komunikacích.
U odstaveného vozidla, které zjevně vrakem není (pouze odstraněná státní poznávací značka /SPZ/ a zanedbaný vzhled), musí být toto vozidlo zároveň trvale technicky nezpůsobilé k provozu, aniž by ale zákon tento pojem definoval (použít nelze ani zákon číslo 56/2001 o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, který definuje "vozidlo technicky nezpůsobilé k silničnímu provozu", nikoliv ale "vozidlo trvale technicky nezpůsobilé k provozu"), srovnej § 19 odst. 2 písm. g) zákona o pozemních komunikacích a § 37 zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích. Trvalou technickou nezpůsobilostí lze ale rozumět méně zjevné závady, které brání trvalému provozu vozidla, jež by bylo možno odhalit podrobným nebo odborným ohledáním.
V případě odstaveného vozidla, které není zjevně vrakem, a zároveň je na něm ponechána SPZ, se vůbec nemůže jednat o vrak ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, jakkoliv by byl patrný úmysl majitele vozidla se zbavit. Ani prošlá technická prohlídka a kontrola emisí nezakládá trvalou technickou nezpůsobilost vozidla. Ta bude zpravidla pouze "právní", nikoliv faktická (vozidlo i tak může být provozuschopné, nikoliv trvale technicky nezpůsobilé, což je určitý faktický stav). Podstoupením technické prohlídky a kontroly emisí se vozidlo může opět stát technicky ("právně") způsobilým k provozu na pozemních komunikacích, kdy předchozí nezpůsobilost tak byla pouze přechodná.
V případě vozidla opatřeného dosud SPZ však lze snáze dohledat jejího vlastníka a požadovat po něm odstranění vozidla. Pokud se ukáže, že je kradená, naloží se s vozidlem jako by SPZ nemělo (falzum nebo ukradená věc nemůže platně nahrazovat svůj legální předobraz).

Co vrakem není
Vrakem nemůže být vozidlo jen přechodně technicky nezpůsobilé k provozu a vozidlo trvale technicky nezpůsobilé k provozu, má-li SPZ a tato trvalá nezpůsobilost není zjevná, jakkoliv by v obou právě zmíněných případech vlastník vozidla i měl v úmyslu vozidla se zbavit, a proto jej odstavil.
Zatímco podle zákona o odpadech lze přihlížet k subjektivní stránce věci, tj. k předpokládaným úmyslům vlastníka zbavit se vozidla, zákon o pozemních komunikacích definuje vrak podle objektivních kritérií.
Obec řešící problém s odstaveným vrakem, který není vrakem zjevným, nebo vrakem bez SPZ, kde však nelze spolehlivě určit "trvalou" technickou nezpůsobilost, tak musí vyčkat, až se vozidlo zjevným vrakem stane (například rozkradením důležitých částí vozidla, demolicí).

Nelze přece jen použít občanský zákoník?
Úpravu podle § 135 odst. 1 občanského zákoníku (přechod vlastnického práva z původního majitele opuštěné věci na obec po šesti měsících od odevzdání věci, nepřihlásí-li se o ni vlastník), v případech, kdy je například vozidlo odstaveno na ulici už tři čtvrtě roku nebo i déle, nelze použít, neboť nakládání s vrakem vozidla plně upravuje zákon o pozemních komunikacích, za subsidiárního použití zákona o odpadech (ohledně způsobu naložení s vrakem), případně nakládání upravuje plně zákon o odpadech (pokud se nepostupuje podle speciální úpravy zákona o pozemních komunikacích), a to de facto včetně přechodu vlastnického práva - obec se v každém případě stává původcem odpadu a je povinna naložit s vrakem zákonem vymezeným způsobem, a nejpozději předáním vraku zpracovateli odpadu pak zaniká vlastnické právo původního vlastníka k vozidlu /srovnej § 16 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech/.
(Zmíněným odevzdáním se rozumí i odevzdání "na dálku", tzn. i formou pouhého oznámení o nálezu opuštěného vozidla - není nutné, aby oznamovatel fyzicky dopravil vrak na obecní úřad; účinky oznámení je na místě vztahovat i na případ, kdy se obec o nálezu dozví sama ze své činnosti, kdy tedy nález odevzdá "sama sobě".)

Vrak na pozemní komunikaci
Vozidlo odstavené na dálnici, silnici nebo místní komunikaci a vyhodnocené jako vrak podle zákona o pozemních komunikacích je jeho vlastník povinen na výzvu vlastníka dálnice, silnice nebo místní komunikace odstranit do 2 měsíců od doručení výzvy k odstranění - pokud tak neučiní, vrak po uplynutí zmíněných 2 měsíců odstraní a zlikviduje vlastník této pozemní komunikace na náklady vlastníka vraku (§ 19 odst. 3).
Protože na rozdíl od zákona o odpadech není pro zahájení procesu odstraňování vraku stanovena žádná lhůta, postupuje obec bez zbytečných průtahů (§ 6 odst. 1 správního řádu - obec, byť v pozici vlastníka místní komunikace, je i zde orgánem veřejné správy ve smyslu § 1 odst. 1 správního řádu, neboť rozhoduje o právech a povinnostech dotčených osob - na základě povinnosti uložené zákonem fakticky vrak konfiskuje).
Vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát, silnic II. a III. třídy kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Na obec se tedy vztahuje povinnost postarat se o vrak zanechaný na pozemní komunikaci pouze v případě jeho zanechání na komunikaci místní.

Co je součástí místní komunikace
Součástí místní komunikace (stejně jako dálnice nebo silnice) jsou mj. i konstrukční vrstvy vozovek a krajnic, odpočívky (odpočívadla), přidružené a přídavné pruhy včetně zastávkových pruhů linkové osobní dopravy, mostní objekty (nadjezdy), po nichž je komunikace vedena včetně chodníků, násypy a svahy, dělicí pásy, příkopy a ostatní povrchová odvodňovací zařízení, silniční pomocné pozemky, dopravní ostrůvky, přilehlé chodníky, chodníky pod podloubími, veřejná parkoviště a obratiště atd. To znamená, že vrakem odstaveným na místní komunikaci je i vozidlo opuštěné například na parkovišti nebo jiném místě vyhrazeném k parkování.

Výzva vlastníkovi vraku
V případě nálezu vraku na místní komunikaci se obec nejdříve pokusí vyzvat vlastníka k jeho odstranění, a pokud tak vlastník do dvou měsíců od doručení výzvy neučiní, zlikviduje vrak obec na své náklady (§ 19 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích).
Výzvu lze doručit jak poštou (raději doporučeně do vlastních rukou, aby bylo vykázáno doručení) na adresu trvalého pobytu jakožto úřední adresu občana, a to včetně případů, kdy je adresa trvalého pobytu adresou ohlašovny. V případě doručování na adresu trvalého pobytu lze totiž za splnění podmínek podle § 23 správního řádu vždy uplatnit fikci doručení. Tzn., že i když adresát zásilku nepřevezme nebo se o ní fakticky nedozví, je doručeno (§ 24 správního řádu).
Dalším způsobem doručení výzvy je veřejná vyhláška (§ 25 správního řádu), kdy písem-nost je nutno vyvěsit jak na úřední desce obecního úřadu, tak na elektronické úřední desce (srovnej § 25 odst. 2 správního řádu).

Když vlastník vraku není znám
Jestliže vlastník vraku není znám a nelze jej zjistit například dotazem na registr silničních vozidel ani místním šetřením (nebo Policie ČR předala obci vrak už s tím, že jí samotné se vlastníka zjistit nepodařilo), zveřejní obec výzvu k odstranění vraku způsobem v místě obvyklým (nejvhodnější je zveřejnění na úřední desce a souběžně například připevnění stejnopisu výzvy na samotný vrak). Po marném uplynutí lhůty dvou měsíců ode dne zveřejnění výzvy obec odstraní a zlikviduje vrak na své náklady. Zjistí-li vlastníka vraku dodatečně, může vůči němu uplatnit nárok na náhradu nákladů vzniklých odstraněním a likvidací vraku (§ 19 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích).
Z dikce zákona (nemůže-li vlastník místní komunikace zjistit vlastníka vraku) vyplývá povinnost obce nejdříve se alespoň pokusit zjistit vlastníka vozidla, zatímco v režimu zákona o odpadech je tato povinnost méně zjevná, vyplývající spíše ze zásady dobré správy, kdy obec může vrak rovnou přemístit na vybrané parkoviště, a teprve pak vlastníka zjišťovat. O tomto úkonu informuje především na své úřední desce. Pokud vlastníka vraku nezjistila policie, jak bylo výše zmíněno, není nutné opakovat její neúspěšné pokusy a úkony (min. pro rozpor se zásadou hospodárnosti výkonu veřejné správy).

Způsob likvidace vraku
Protože zákon o pozemních komunikacích neupravuje způsob likvidace vraku, je třeba se řídit obecnou úpravou, tzn. zákonem o odpadech. Ten sice co se vraků na pozemních komunikacích týče, odkazuje na zákon o pozemních komunikacích, který se však způsobem likvidace vraku nezabývá. Proto je třeba postupovat podle obecné úpravy nakládání s vraky, respektive s odpady vůbec, tj. podle zákona o odpadech. Obec proto musí předat vrak oprávněnému provozovateli zařízení ke sběru, výkupu, zpracování, využívání nebo odstraňování autovraků (§ 37 odst. 1 zákona o odpadech).

Vrak na účelových komunikacích
Zákon o odpadech v § 37 odst. 6 přikazuje úpravu nakládání s vraky na pozemních komunikacích konkrétně zákonu o pozemních komunikacích. Pozemními komunikacemi však tento zákon ve svém § 2 odst. 2 rozumí dálnice, silnice, místní komunikace a dále účelové komunikace, kdy v § 19 odst. 2 písm. g) a § 19 odst. 3 a 4 se tentýž zákon zabývá pouze dálnicemi, silnicemi a pozemními komunikacemi, ale o účelových komunikacích mlčí.
Opět je nutno postupovat podle obecné úpravy nakládání s odpady, tj. podle zákona o odpadech, neboť zákonodárce jistě nezamýšlel ponechat nakládání s vraky na účelových komunikacích bez jakékoliv regulace.
Skutečnost, že zákon o pozemních komunikacích neřeší nakládání s vraky na účelových komunikacích, je možno zároveň vysvětlit tím, že nejde o pozemní komunikace, které by intenzivně využívali účastníci silničního provozu (kterým vrak překáží a ohrožuje jejich bezpečnost i plynulost silničního provozu) a kde je tedy třeba speciální úpravy.
Účelové komunikace se navíc svým charakterem blíží spíše ostatním pozemkům, například polím, zeleni atd., kde se uplatňuje přímo zákon o odpadech.
Fakt, že zákon o pozemních komunikacích neřeší nakládání s vraky na účelových komunikacích, lze vysvětlit tím, že se tyto komunikace svým charakterem blíží ostatním pozemkům (než kterými jsou běžné silnice), například polím či zeleni. U pozemních komunikací zároveň nelze vždy rozeznat, kde končí účelová komunikace a kde už začíná pole nebo les (polní, lesní, úvozové cesty).
Co je však nejdůležitější, u vozu dlouho odstaveného například na cestě vedoucí roklí je podstatně menší riziko záměny vraku za normálně (byť i dlouho) zaparkované auto. Není tedy třeba aplikovat přísnější úpravu zákona o pozemních komunikacích, který nastavením objektivních kritérií chrání tzv. sváteční řidiče nebo vlastníky ojetých či jen zřídka používaných vozů.

Odstavení vraku - přestupky
Osoba zanechávající vrak na pozemní komunikaci se dopouští přestupku proti veřejnému pořádku spáchaného formou neoprávněného záboru veřejného prostranství /§ 47 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích/. Ne-oprávněnost bude vyplývat například z odstavení vozu na chodníku. Šíře pojato bude neoprávněnost vyplývat už z pouhého neoprávněného užívání cizí věci (nemovitosti), tj. z užívání věci bez souhlasu, smlouvy, zákonného věcného břemena, zákonem určené podmínky užívání).
Odstavením vozidla na pozemní komunikaci se pachatel zároveň vždy dopouští i přestupku /podle § 42a odst. 1 písm. h) zákona o pozemních komunikacích/ spáchaného činností na místní komunikaci, která je /podle § 19 odst. 2 písm. a) až g) zákona o pozemních komunikacích/ zakázána, tzn. včetně odstavení vraku. Za přestupek lze uložit sankci až do výše 300 tisíc Kč /§ 42a odst. 7 písm. b)/.
Společné řízení o obou přestupcích spáchaných tímtéž skutkem (odstavením vozidla) lze opět akceptovat pouze tehdy, když bylo ohroženo nebo porušeno řádné obecné užívání pozemní komunikace i narušen veřejný pořádek. Zejména v rámci řízení o přestupku neoprávněného záboru veřejného prostranství podle zákona o přestupcích lze rozhodnout o uložení sankce propadnutí věci (auta) náležející pachateli záboru /§ 11 odst. 1 písm. d) a § 15 zákona o přestupcích/, neboť auto bylo ke spáchání přestupku (neoprávněného záboru) použito /§ 15 odst. 1 písm. a)/. Majitelem vraku by se pak stal stát (§ 15 odst. 3). Pokuta uložená v prvně zmíněném případě je příjmem obce (§ 13 odst. 3 zákona o přestupcích) a pokuta uložená na základě zákona o pozemních komunikacích je opět příjmem obce (§ 43 odst. 4, § 40 odst. 5 písm. b) a § 43 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích).

Odstavení vraku - správní delikty
Pokud byl vrak na místní komunikaci zanechán z popudu právnické osoby nebo fyzické osoby při výkonu podnikání, jde o správní delikt podle § 42b odst. 1 písm. h) zákona o pozemních komunikacích (provádění činnosti na místní komunikaci, která je podle § 19 odst. 2 písm. a) až g) zákona o pozemních komunikacích zakázána), za který lze uložit pokutu rovněž do výše 300 tisíc Kč. Uložená pokuta je zase příjmem obce.
U správních deliktů opět připadá v úvahu i souběžný postih konkrétní fyzické osoby za přestupek, pokud dala k odstavení vozidla pokyn (§ 6 zákona o přestupcích).
Stranou už ponecháváme výčet přestupků a správních deliktů spáchaných případným porušením dalších povinností, které by eventuálně připadaly v úvahu, například neoznačením vozidla SPZ apod.

Závěr
Základním předpisem pro nakládání obce s autovraky je nejčastěji zákon o pozemních komunikacích (je-li vrak odstaven na místní komunikaci) za subsidiárního použití zákona o odpadech, co se způsobu likvidace vraku týče, s méně častou variantou postupu čistě podle zákona o odpadech (je-li vrak odstaven na účelové komunikaci a jinde než na silnici, dálnici nebo místní komunikaci).

Jan Potměšil + HN