Jiné auto než Volvo by mi táta nedovolil, říká golfistka Klára Davidson Spilková

Na golfovou výbavu potřebuje auto hlavně velké, ocení ale i pohodlí nebo technologie. A rozhodně není na škodu, když se v něm dá i pohodlně přespat. Nejúspěšnější golfistku Česka asi není nutné představovat. Do světa profesionálního golfu vstoupila už v šestnácti letech a byla tehdy nejmladší hráčkou v historii Ladies European Tour. Dvakrát reprezentovala naši zemi na olympijských hrách – roku 2016 v Rio de Janeiru a roku 2021 v Tokiu. A na konci loňského roku se provdala za svého dlouholetého partnera Seana Davidsona. Od samého počátku golfové kariéry jí dělají společnost auta značky Volvo.

Značka Volvo se dnes skloňuje hlavně v souvislosti s ekologií, udržitelností a vztahem k přírodě. Jak tato témata vnímáte vy?

Určitě je dobře, že podnikáme kroky směrem k čistší jízdě. Když jezdím na elektřinu, připadám si přece jen ohleduplnější ke svému okolí, které nezatěžuju hlukem a kouřem. To samé platí o materiálech. Nemusíme přece sedět v kůži – proč?

Čím právě teď jezdíte?

Momentálně mám model V90 v plug-in hybridní verzi.

Nabíjíte?

Když můžu, nabíjím. Už jsem si vytipovala místa s nabíječkami, třeba u fitka jednu mám. I u golfových hřišť jsou většinou nabíječky, což je skvělé, protože tam vždycky strávím čtyři až pět hodin a mezitím v pohodě dobiju. Moje stávající auto dojede na elektřinu kolem čtyřiceti kilometrů, pokud není tuhá zima. Ale kombinace elektřiny a benzinu mi vyhovuje. Nyní čekám na dodání nové V90 v plug-in hybridní verzi a ta už má dojezd v elektrickém režimu 88 km, což je paráda. Volvo na vývoji neustále pracuje. Sama bydlím v centru Prahy a ocením tu ticho a čistý vzduch. Jen musím dávat pozor na chodce, kteří elektrické auto neslyší.

S Volvem spolupracujete už spoustu let. Kdy to začalo?

Bylo to v době, kdy jsem ještě ani neměla řidičák, myslím, že v mých šestnácti letech. Zrovna jsem začala jezdit po evropských turnajích.

Nepředpokládám, že jste k autu dostala i řidiče…

Tenkrát mě vozil táta. Sám měl volvo už předtím. My jsme vůbec rodina volvistů, jiná auta nemáme. Někdy mi přijde, že by nás táta nic jiného ani nenechal koupit. (smích) Nejspíš to bude tím, že značka Volvo má pověst těch nejbezpečnějších aut.

Řidičák jste tedy dělala hned, jak to bylo možné?

Přesně tak. Když jsem skládala závěrečné zkoušky, už bylo domluvené, že dostanu nové auto. Předávání mělo proběhnout v prosinci na mé narozeninové oslavě, takže jsem měla nervy, co se stane, když ten řidičák nedostanu. Ale povedlo se to bez problémů. Na jízdy jsem tehdy chodila od půl šesté ráno, pak do školy, pak na trénink. Instruktor mě vůbec nešetřil, hned první hodinu, co jsem seděla v autě, mě vzal na Florenc. Jen si to představte, v půl osmé ráno na Florenc!

Za tu spoustu let jste musela vyzkoušet hodně různých modelů.

Jestli si dobře vzpomínám, začínala jsem s crossoverem XC70, sama jsem si pak jako svoje první auto vybrala SUV XC60, to byl můj vysněný model, to se mi líbilo moc. Jezdila jsem i s XC90, ta už na mě byla dost velká, ale zas do ní člověk hodně naložil. Pak bylo ještě Volvo V90 Cross Country a teď elegantní kombi V90 s plug-in hybridním motorem.

Co je pro vás v autě vůbec nejdůležitější?

Do velké míry je to bezpečí. Můžete mít nejkrásnější auto na světě, ale když vás neochrání, je k ničemu. Proto jsem velmi vděčná i za asistenty, kteří mě při řízení hlídají. Ať už to je hlídání mrtvého úhlu, nebo asistent pro nouzové brzdění. Ocením taky, když je auto spíš větší, protože s sebou vozím hromadu věcí. A samozřejmě pohodlí – trávím v autě hodně času a ve volvu se cítím hrozně příjemně. Má tichou kabinu, skvělé audio, celé je velmi uklidňující. A dá se v něm i docela dobře spát. (smích)

Děláte to často?

Přiznám se, že ano. Mezi tréninky si občas potřebuju dát šlofíka. Ale už jsem v autě i kempovala u lesa. Má prosklenou celou střechu, kterou se báječně pozorují hvězdy.

Čtyři roky jste teď žila hlavně v Americe. Jak se na silnicích cítíte tam?

Je to úplně jiná kultura a lidi tam tráví v autě mnohem víc času. Já osobně dost jezdím i tady, ale kdykoli mám volný den v Praze, snažím se do auta nesedat a používat hromadnou dopravu. To v Americe na mnoha místech vůbec neexistuje.

Dokážete říct, kde se vám jezdí lépe?

U nás je to rozhodně lepší na dálnicích. Američané obecně jezdí pomaleji a vůbec jim nedojde, že by v souběžných pruzích neměli jet všichni vedle sebe. Jezdívali jsme z Floridy do Jižní Karolíny, což je deset hodin cesty, a tohle je fakt peklo. Máte tři pruhy dálnice a auta jedou ve všech pruzích stejnou rychlostí. Pokud náhodou potřebujete jet rychleji, nutí vás to předjíždět vpravo i vlevo. Navíc tam jezdí spousta kamionů a náklaďáků, ze kterých dost často něco lítá…

Co dalšího je v americkém provozu jiné?

Tady vám lidi mnohem častěji poděkují, když je třeba pustíte. Sama taky bliknu nebo aspoň zvednu ruku. V Americe je to automatické, řidiči se navzájem víc pouštějí, ale nepoděkuje nikdo.

Jak se hodnotíte jako řidička?

Doufám, že řídím bezpečně. Nemám zapotřebí jezdit příliš rychle, a když to někde kolem sebe vidím, spíš jdu dotyčnému z cesty. Každopádně nejsem typ „brzda – plyn“. K tomu mají podle mých zkušeností sklon spíš chlapi.

Máte už za sebou nějakou bouračku?

Naštěstí nemám, jenom takové lehké ťukance. Snažím se za volantem co nejvíc předvídat. Taky dávám ostatním autům hodně prostoru, hlavně na dálnici.

Co musíte mít v autě vždycky s sebou?

Hlavně polštář a deku! (smích) To je nutnost. Potom deštník, vonný olejíček… A samozřejmě zásobu míčků a golfové hole, ty se mnou jezdí pořád.