Toyota Avensis wagon 2.0 D4-D: Zlatý střední proud

Jakkoliv Toyota vyrábí a vyráběla spoustu zajímavých modelů od sporťáků po těžké teréňáky, mainstreamová většina potenciálních kupců má japonskou klasiku zaškatulkovánu do vrcholně konzervativního šuplíku. Výrobky japonského gigantu proto letitě provází pověst důstojných aut, která svým vzhledem zpravidla neuchvátí, pod jejich fortelným kabátem však již po mnoho generací pravidelně nacházíme funkční, uživatelsky nenáročný a hlavně maximálně spolehlivý celek. V neklidných vodách konkurencí nabyté střední třídy pokračuje v poklidné plavbě faceliftované vydání v pořadí třetí generace Avensisu. Nemenším lákadlem je konečně také mnohem zajímavější cenová politika (zaplaťpánbůh), takže u dealera se při dotazu na smluvní cenu již mnohým nepodlomí kolena a neodejdou s pokrčením ramen ke konkurenci. Odpověď na to, v čem je a v čem už pro změnu není rodinná Toyota výjimečná, jsme pro vás hledali v tradičním redakčním testu provedení wagon s dvoulitrovým turbodieselem a výbavou Sol. Přiznávám, že jakožto někdejší uživatel různých Toyot z devadesátých let mám tendenci k lehkému nadržování, při psaní postřehů jsem se ale vynasnažil být maximálně objektivní.

Oproti předešlé generaci Avensisu disponující vrcholně konzervativní karoserií bachratých tvarů, se u současníka výrobce pokusil vyjít více vstříc evropským zákazníkům a přizpůsobil design vozu aktuálním trendům. Už první provedení nepostrádalo nadčasový sportovní švih a omlazené vydání vypadá ještě lépe. Mohou za to zejména drobné, ale efektivní změny na přídi včetně adaptivních bi-xenonů nového tvaru a módních diod pro denní svícení. Cílová skupina zákazníků nicméně zůstává stejná a ani proto se velké designové výstřelky čekat nedaly. Dominantní příď je formována rozměrným nárazníkem s integrovanými mlhovkami, do něhož je vsazena neméně výrazná maska chladiče. Celkové vyznění „cab forward“ pak dokresluje krátká kapota a na ní plynule navazující silně zkosené čelní sklo. Z bočního pohledu zaujmou výrazně povytažené lemy předních kol, jakož i rozšiřující se hluboký prolis procházející odpředu dozadu oba páry dveří. Vkusné zadní čelo charakterizuje dvojice na šířku umístěných sdružených svítilen a k nim přilehlý bytelný nárazník, ve svém středu výrazně přečnívající úroveň zbytku zádě. Sympatická byla v našem případě vínová metalíza, kterou na Toyotách přílš často nespatříte.

Letmý pohled dovnitř přináší základní poznatek v tom, že Toyota ani zde nic nezanedbala a citlivým pipláním detailů povznesla obytný celek zase o něco výš. Nezměněná architektura přístrojové desky nepřináší žádné designové extravagance, bezvadně slícované hodnotné komponenty však vytváří příjemné prostředí vybavené vším, co si cestující v rodinném kombi střední třídy v 21. století žádá. Druhé nejlepší provedení Sol dostalo nová sedadla se zlepšeným bočním vedením s oblíbenou kombinací čalounění kůže/Alcantara. V našem případě tu byla navíc nanejvíc fešná kombinace krémového čalounění a černé přístrojové desky s kovovými dekory. Vše podstatné se u faceliftovaného provedení točí okolo multimediálního systému Toyota Touch&Go, s némž jsme se poprvé setkali v novém Yarisu. Ovládání menu je přehledné a grafika rozhodně soudobější než u Lexusu. Škoda, že inženýři nepromysleli takový detail jako informační napojení na malý displej v přístrojové kapličce – u vyspělých aut to bývá samozřejmostí, stejně jako stále ještě chybějící trojblik. Praktická je naproti tomu standardně dodávaná parkovací kamera (vyjma výbavy terra), která nahrazuje uječené parkovací senzory – v případě, že není čočka výrazněji zašpiněná. Trochu více logiky podle mě postrádá umístění ovládání elektrické parkovací brzdy nad řidičovým pravým kolenem. Tradičním jevem nicméně zůstává, že po úvodních vlažných dojmech se člověk v kokpitu Toyoty postupem času zabydlí a stále více nedá dopustit na jeho jednoduchost a praktičnost. Dobrým zvykem už je u Toyoty také bezklíčové odemykání a startování. Bezvadný komfort poskytují obě řady sedadel s tím, že prostor před koleny zadních cestujících si nezadá s rozměry nejlepších borců ve třídě. Na rozdíl od verze sedan nejsou zadní pasažéři omezeni v nadhlavníku svažujícím se stropem. V zadní části interiéru potěší též téměř neznatelný středový tunel. Bezproblémový je přístup do skladného a variabilního zavazadelníku, který v základním uspořádání pojme pěkných 543 litrů nákladu.

(+) vyzrálá ergonomie a zpracování

(+) multimediální systém Toyota Touch &Go

(+) nadprůměrný zavzadelník

(-) chybějící informační propojení displejů

Toyota se jako jeden z mála japonských výrobců nikdy neštítila používání vznětových motorů, i když je pravdou, že někdejší předkomůrkové dvoulitry používané do přelomu milénia mnoho výkonu ani kultivovanosti nepobraly. Až s nástupem faceliftu první generace Avensisu dorazily progresivní common-raily D-4D, které se ale zejména u druhé generace nevyvarovaly některých dětských nemocí, na což rozčarovaní zákazníci rozhodně nebyli zvyklí. Aktuální nabídka čítá dva vznětové čytřválce o objemu 2,0 a 2,2 litru, přičemž předmětem našeho testu bylo slabší provedení. Měl jsem nicméně možnost jezdit s motorem 2,2 litru, který nedávno testoval kolega a musím říct, že celkový uživatelský projev dvoulitru se jeví daleko příjemněji. Když se uši přenesou přes ne úplně vábné zvukové entré neohřátého motoru, je vám k službám bodrý medvěd, který je v podstatě kdykoliv hotov poskytnout dostatek hnací síly pro pružnou rodinnou přepravu. Svým nezákeřným lineárním charakterem dvoulitr ponejvíce připomíná nafťáky od BMW nebo třeba pětiválec D3 od Volva. Udávaný maximální výkon 91 kW patří spíš k podprůměru, v praxi však mnohem víc oceníte naprostou absenci „kopanců“ a jiných výkonových nepravidelností. Původní modifikace sice dávala o 2 kW víc, nynější úprava však umožnila posunout hranici, kde je k dispozici maximum točivého momentu (310 N.m.) na 1.600 ot./min. (dříve o 200 výš). Výsledkem je, že agregát měkce a přitom živě zabírá už z velmi nízkých otáček (od 1.200 ot./min.) a následně ochotně akceleruje zhruba do 3.000 ot./min., další vytáčení už význam nemá. Posun momentové charakteristiky umožnil rovněž úpravu převodových poměrů směrem dolů, takže zejména zákonné dálniční tempo (2.000 otáček) umožní ekonomičtější přepravu, než tomu bylo dříve – fešný stejšn si řekl o necelých šest litrů na sto. Řazení manuálního šestikvaltu je přitom pregnantní jako málokde a rychlosti zapadají s povznášející lehkostí. Přesná je i práce spojky, která ale zabírá poměrně zostra. Také ve městě se motor řadí k těm nejúspornějším, když jsme z počítače odečítali do sedmi litrů, celkově pak v průměru 6,2 l, což při šedesátilitrové nádrži hravě vystačí na 1000 km bez potřeby tankování.

(+) klidný charakter motoru

(+) spotřeba

(+) precizní řazení

(-) ostřejší záběr spojky

Předfaceliftový Avensis se byl často tepán za své trochu rozporuplné jízdní vlastností, kdy na jednu stranu ztratil starosvětskou houpavost svých předků, přitvrzení však současně nebylo odměněno zvýšenou jistotou při sportovní jízdě. U novinky se konstruktéři poučili a Avensis naladili podle osvědčených „toyoťáckých“ tradic – jízdní vlastnosti jsou nyní nenápadné, avšak bez výraznějších slabin, zkrátka velmi dobře vyvážené. Na rozbité venkovské silničce podvozek skousne i velké výtluky, aniž by to posádka výrazněji pocítila, do zatáček se pro změnu vrhá s nebývalým odhodláním a jakoby nic se drží asfaltu (testovaný vůz jezdil na dle mého názoru optimálních „sedmnáctkách“) podobně jako vagónek horské dráhy kolejnic. Když už vás přeci jen dostihnou fyzikální zákony, stabilizační systém reaguje nekompromisně a pro nějaké hrátky s rozhozenou zádní osou nenechává žádný prostor, což je u rodinného dostavníku koneckonců v pořádku. Řízení je nyní strmější než dřív a odpovídá solidním schopnostem Avensisu na točitých tratích. Zpětné vazby sice pobralo pomálu, na druhou stranu není zbytečně nervózní při rychlé jízdě přímým směrem a vůz též lépe odolává nárazům bočního větru. Rychlé a komfortní přesuny z bodu A do bodu B tak každopádně zůstávají dominantním předurčením střední Toyoty, která zde naplno uplatní svoje vyvážené jízdní charakteristiky a třeba taky příkladné odhlučnění interiéru. Brzdy se chovají typicky japonsky – neoslní úvodním nástupem, jejich účinek je však trvanlivý bez ohledu na přepravovanou zátěž a snadno se dávkují.

(+) vyvážené chování podvozku

(+) akustický komfort

(-) necitilivé zásahy stabilizace

Závěrem tedy můžeme konstatovat, že Toyota vrhla na trh celkově nadprůměrné auto, které zdařile vylepšuje dobré vlastnosti předchůdce (design, vybavení interiéru) a uspokojivě řeší dřívější nedostatky (naladění podvozku). Avensis je samozřejmě zase o něco méně Toyotou a o něco více evropským autem, zákony trhu a EU jsou však neúprosné. Testované provedení kombi v kombinaci s uživatelsky mimořádně zdařilým motorem 2.0 D-4D, představuje v mnoha směrech rodinný ideál, který míří do nejužší špičky svojí kategorie. Zásadním pozitivem je v tomto směru také přitažlivější cenová politika a kupa výbavy, za kterou se nemusí připlácet.