Sovětské invalidní vozidlo se "fasovalo" na pět let. Půvab Velorexu ale nemělo

Zatímco českých Velorexů se za dvě desetiletí vyrobilo jen necelých sedmnáct tisíc, sovětská invalidní vozítka ze Serpuchovského motocyklového závodu vznikala v mnohem větších sériích. Je poměrně zřejmé, že v Sovětském svazu po skončení druhé světové války žilo obrovské množství veteránů, kteří v bojích přišli o nějaké končetiny. Pro jejich potřeby v průběhu desetiletí vznikly celkem tři typy malých vozidel. Jejich produkci dostal na starosti Serpuchovský motocyklový závod, který sídlil zhruba sto kilometrů na jih od Moskvy.

Na to, jak vozidla vypadala, se můžete podívat do naší komentované fotogalerie.

První typ - SMZ - S1L se začal vyrábět v roce 1952. Jednalo se o tříkolku, ovšem kola byla rozmístěna "v opačném gardu" než v případě našeho Velorexu. To znamená, že pod přední částí se nacházelo jedno kolo, vzadu pak dvě. Podle jednoho světlometu na přídi se mu přezdívalo "Kyklop".

Na dlouhé cestování toto vozítko určené nebylo. Už jen kvůli tomu, že střecha byla plátěná a vzadu se nacházel zadní kola pohánějící slaboučký agregát kubatury 125 cm3 s výkonem pouze čtyř koňských sil. Na délku měřilo S1L pouze 265 centimetrů, široké bylo 139 a vysoké 133 těchto délkových jednotek.

V roce 1958 už začala produkce novějšího typu, který dostal označení  SMZ S-3A. V rozích karosérie již mělo čtyři kola, na přídi dvě světla. Střecha však byla nadále plátěná a pohonná jednotka málo výkonná.

Zatímco výše jmenované typy byly v Serpuchově z velké části vyráběny ručně, na konci šedesátých let konečně došlo ve zdejší továrně k modernizaci výrobního zařízení. Tedy bylo například možno používat lisy na tvarování povrchových plechů.

Sériová výroba nového typu SMZ S-3D byla spuštěna v létě roku 1970. Vozítko už mělo uzavřenou karosérii s poměrně moderními tvary. Samozřejmě i nadále zůstalo dvoumístné.

Rozměry (d,š,v) činily 2825x1380x1300 milimetrů. Pod přední kapotou se nacházel prostor na rezervní kolo a zavazadla, vzadu se ukrýval jednoválcový vzduchem chlazený agregát. Původně byl vyvinut pro motocykl Iž Planeta 2. Jeho zdvihový objem už narostl na 346 cm3, což konstruktérům umožnilo zvýšit výkon nejprve na 12, později na 14 a nakonec na 18 koňských sil.

Úsporný motor to příliš nebyl. Udává se, že reálná průměrná spotřeba směsi benzínu a oleje dosahovala přibližně sedmi litrů na sto kilometrů. Toto vozidlo už nebylo ani nijak zvláště lehké. Hmotnost dosáhla bez dvou kilogramů půl tuny. Přesto ho bylo možné rozjet až na tempo 80 kilometrů v hodině.

Řidič měl k dispozici čtyři převodové stupně (stejný počet pro jízdu vpřed i vzad), o zpomalování se staraly bubnové brzdy na všech čtyřech kolech.

Během patnácti let výroby se vyrobilo přes 220 tisíc kusů vozidel tohoto typu. Stejně jako předcházející verze dostávali i SMZ 3-D sovětští invalidé k užívání zdarma, případně za určitý doplatek. Po dvou a půl letech museli povinně svůj exemplář dovézt do autorizovaného servisu. Po pěti letech pak měli nárok na výměnu za nový kus. 

Továrna v Serpuchově později přešla na produkci malého modelu Oka (VAZ 1111). I ten byl k dostání ve verzi pro invalidy s ručním řízením. Tento vůz, který na délku měřil 3,2 metru a byl schopen převážet čtyři osoby, se zde montoval až do roku 1997.

Na dva exempláře SMZ S-3D se zájemci můžou přijet podívat například do Muzea socialistických aut v Želeném Brodě.