Divný Sir Vival měl být nejbezpečnějším autem světa. Skončil jako ošklivé fiasko

Všichni víme, že dříve se na bezpečnost za volantem tolik nehledělo. Přitom v 50. letech minulého století už byla auta vskutku rychlá, hlavně ta americká. Není divu, že se objevili lidé, kteří měli pocit, že automobilky dostatečně neřeší ochranu posádky. Právě proto vznikl Sir Vival, první opravdu bezpečné vozidlo. Dnes se na konstrukci vozu v rámci bezpečnosti posádky i okolí bere ohled jako nikdy dříve. Auta jsou vyráběna přímo dle bezpečnostních nařízení, kdy se bere v potaz každá část designu a stavby vozu, aby se co nejvíce snížily následky v případě nehody. V rámci aktivních technologií pak každoročně automobilky postupují do vysněného světa bez smrtelných dopravních nehod.

Když se ale koukneme do 50. let v USA (a nejen tam), mohlo by se zdát, že zájem o bezpečnost na silnicích byl jaksi vágní. Automobilky sice přicházely s novinkami v této oblasti, ale s mnohem rychleji narůstajícími schopnostmi aut mohl někdo namítnout, že taková jízda po dálnici se může rovnat sebevraždě. Vždyť tehdy ještě nebyly ve standardní výbavě ani dvoubodové bezpečností pásy.

Jedním z takto znepokojených lidí byl i Američan Walter C. Jerome, který při pohledu na automobily viděl nedostatečný zájem automobilek o bezpečnost a upozorňoval na zastaralou konstrukci i technologie.

Tento inženýr si tak dal za úkol vytvořit revoluční vozidlo, které by všechny nedostatky vyřešilo. Jeho desetiletá mise za bezpečným autem začala už v roce 1948, kdy u prodejce ve městě Bellingham ve státě Massachusetts zakoupil nový Hudson Commodore.

I přestože se jednalo o přestavbu již existujícího modelu, jak lze vidět, s původním autem neměl Jeromův výtvor skoro nic společného. A práce opravdu trvaly dlouhých deset let. Poprvé se totiž podivný automobil jménem Sir Vival ukázal na veřejnosti v roce 1958. Jméno vozu je odvozeninou od slova „survival“, tedy „přežití“.

Dramatický název nebyl nic proti vskutku dramatickému a doslova bizarnímu designu, který byl však stvořen čistě ve jménu bezpečnosti. Sir Vival byl sice ošklivý a vůbec nezapadal do tehdejší produkce, ale záleželo mu na vás a na vašem přežití v "krvavém světě motoristické dopravy".

Než se dostaneme k tomu očividnému konstrukčnímu prvku, na který vám spadnou oči nejprve, Sir Vival už při svém uvedení jako prototyp nabízel mnoho vychytávek, které byste u aut našli nejdříve o pár let později. Byly zde bezpečnostní pásy, ochranný rám a tedy zpevněná stavba kabiny, posunovací dveře, náraz absorbující gumové nárazníky a taky poziční světla na boku vozu.

Všichni ale stále hleděli na šasi rozdělené do dvou částí. Přední část s koly a motorem byla od kabiny oddělena kloubovým spojem, přes něhož vedla i řídicí tyč volantu. Myšlenkou za tímto nápadem bylo odvést sílu při čelním i bočním nárazu kolem svislé osy vozu a lépe náraz pohltit. V Jeromově případě je ale velmi možné, že tento vynález ani reálně netestoval, tudíž byly jeho přednosti diskutabilní.



Další terčem pro oči byla určitě vyvýšená středová pozice řidiče s vyhlídkovou „věží“, díky níž měla mít osoba za volantem lepší přehled o situaci před i kolem auta a neměla být rozptylována pasažéry vzadu. Pod čelním oknem byl pak umístěn další třetí světlomet, který svítil stále vpřed, i když přední část auta zatáčela. Se svou délkou 5,3 metru byl Sir Vival stále prostorným vozem amerických standardů, kdy se do zadní části vešli tři cestující.

Bezpečnostním prvkem byly i paralelně se vysunovací dveře, které Jerome navrhl proti samovolnému otevření při nárazu a poškození. Klasické chromované nárazníky nakonec nahradily vzduchem naplněné, gumové nárazníky, jež pokračovaly v pronásledování lepší absorpce nárazu a navíc měly zajistit konec ťukancům při parkování.

Jerome měl v plánu vyrábět ročně 10 až 12 vozů za cenu 10 000 dolarů. Přepočet na dnešní koruny by neměl zrovna vypovídací hodnotu, nicméně stačí vědět, že za polovičních 5000 dolarů měli tehdy Američané k mání mnohem hezčí Cadillac Series 62 s pořádnými ploutvemi na zádi a hromadou chromu na přídi.

Sir Vival se však objevoval na všech prestižních autosalonech a výstavách, Jerome si dokonce pro financování projektu založil vlastní společnost Hollow Boring Corporation a utratil vážně hodně peněz za reklamu. O voze psaly nejrůznější domácí i zahraniční publikace s titulky jako „Poslední slovo v bezpečnosti automobilů?“ a „Všechno ostatní je zastaralé“.

Ačkoliv se stvořitel Sira Vivala snažil propagovat své revoluční bezpečné vozidlo, kde to jen šlo, veřejnost stejně nakonec raději sedla do jakéhokoliv levnějšího, nebezpečnějšího a hlavně stylovějšího vozu známých automobilek.

Nutné je také zmínit, že odhodlaným zaměřením na pasivní bezpečnost se Jerome kompletně vyhnul bezpečností aktivní. Ovladatelnost a brzdné schopnosti „rozpůleného“ auta tak byly podle všeho naprosto otřesné. Nikdo pochopitelně nechtěl řídit bezpečné auto, které by v první řadě svým nedomyšleným ovládáním mohlo způsobit nehodu.

K produkci dalších kusů tedy nedošlo a automobil dodnes existuje pouze v jednom exempláři. Jeho stav je bohužel dosti bídný. Smutný život ošklivého, ale dobrosrdečného auta, tak koneckonců uvaluje do deprese fakt, že nyní stojí u původního prodejce Hudsonů ve svém rodném městě a o zrestaurování tohoto neúspěšného unikátu nemá nikdo zájem.

Čemu se po fiasku bezpečného vozu věnoval konstruktér Walter C. Jerome je záhadou. Jakékoliv informace o jeho osobě totiž spadly do propadliště dějin stejně rychle jako samotný Sir Vival.