Jak fungují parkovací senzory? A co všechno umí parkovací asistent?

Za dlouhá léta se „pípající" parkovací senzory staly nedílnou součástí mnoha nových vozů. Původní výsada luxusních modelů se postupně rozšířila i na menší a obyčejnější auta a ke klasickým senzorům se stále častěji přidává i poloautomatický parkovací asistent. Jak ale všechny tyto prvky fungují? Začněme u klasiky, kterou představují klasické parkovací senzory, upozorňující akusticky, případně i vizuálně na displeji, na blížící se překážku. Výjimečně se zobrazení senzorů objevuje také na světélkujících lištách s LED diodami. Ta od předních senzorů je většinou umístěna na palubní desce, od zadních potom na stropnici tak, aby na ní bylo vidět vnitřním zpětným zrcátkem. Z nových aut používá sériově tento systém například Mercedes-Benz.

Zda vůz má či nemá parkovací senzory, lze poznat na první pohled. Jedná se o ta klasická malá „kolečka" v zadním, či dokonce předním nárazníku, mající nejčastěji průměr kolem 14 mm. Pochopitelně se vyskytuje problém s estetikou tohoto řešení. Mnoho lidí jen těžko přenáší přes srdce vidinu senzorů, narušujících celistvost nárazníku.

Čtěte také: Pro sichr: 10 věcí, které by vám v autě nikdy neměly chybět

Naštěstí i na to některé automobilky myslely a stále častěji se tak parkovací senzory objevují i v různých lištách, mřížích a umělých difuzorech, aby jejich přítomnost nekazila design.

Jak fungují?

Drtivá většina současných parkovacích senzorů funguje na principu ultrazvuku – tedy zvukových vln tak vysoké frekvence, že jsou pro lidské ucho nezaznamenatelné. Stejně jako se netopýři orientují v nočním prostoru pomocí echolokace, vysílá i senzor v autě zvukové vlny a měří, za jakou dobu se vrátí.

Podle toho potom dopočítává vzdálenost překážky a řidiče ve voze informuje charakteristickým pípáním. Čím je překážka za vozem či před vozem blíž, tím rychleji se pípání ozývá. V poslední fázi už se jedná o nepřerušovaný tón, ovšem je zajímavé sledovat, jak si různí výrobci nechávají různou rezervu. Zatímco u některých aut začne nepřerušovaný tón jen pár centimetrů od překážky, u některých máte klidně i půl metru k dobru.

První použití parkovacích senzorů lze datovat již do osmdesátých let minulého století a je vcelku pochopitelné, že od té doby prodělaly senzory jistý vývoj. Zprvu musely být senzory zdvojeny na vysílač a přijímač. Teprve s příchodem devadesátých let se tyto dva prvky sjednotily do jednoho kompletního senzoru a od nového tisíciletí roste i frekvence, kterou senzory při aktivaci (nejčastěji při zařazení zpátečky) vysílají.

Čtěte také: Víte, proč některým autům pohasíná denní svícení, když mají zapnuté blinkry?

Zprvu se používala relativně nízká frekvence 40 kHz, nicméně brzy se přešlo ke 48, 58 nebo 68 kHz. Toto navýšení vzniklo kvůli vzdálenosti měření a přesnějšímu nasměrování signálu. Signál s vyšší frekvencí lze totiž vyslat přesněji a není se třeba obávat, že by se vracel například od nízkých obrubníků.

Parkovací senzory tedy mohou zabránit drobným nehodám, ovšem parkovací um vám nezlepší. Přitom právě podélné parkování je věc, se kterou by i mnoho zkušených řidičů potřebovalo pomoct. Jak ukázala pár let stará studie automobilky Ford, přibližně třetina evropských řidičů přiznává, že má s podélným parkováním problémy a často jej také považují za velmi stresující.

Přesně z toho důvodu se začaly stále častěji objevovat u nových aut poloautomatické parkovací asistenty. Jako vůbec první přišla s tímto nápadem japonská Toyota. Systém Intelligent Parking Assist se objevil nejprve v modelu Prius a záhy i v luxusním sedanu Lexus LS. Systém využíval soubor kamer a senzorů a pravdou je, že nebyl právě nejspolehlivější.

Jak funguje?

Dnešní parkovací senzory, které lze nalézt mimo jiné u celého koncernu Volkswagen, u BMW, Volva a dalších značek, si plně vystačí s již zmíněnými ultrazvukovými senzory, propojenými s počítačem. Zásadní jsou v tomto případě boční parkovací senzory, umístěné v blatnících a "koukající" do stran.

Ve chvíli, kdy řidič aktivuje systém samočinného parkování, začne vůz bočním senzorem měřit prostor vedle auta a hledat během pomalé jízdy mezeru. Když se v řadě stojících aut objeví volné místo, dostatečně dlouhé na zaparkování, systém to řidiči oznámí a na displeji jej instruuje, aby zařadil zpátečku.

Čtěte také: Karbon je mor moderních motorů. Proč? A jak se mu bránit?

Právě zařazením zpátečky je manévr spuštěn, vozidlo si samo přebírá řízení a řidiči skrze displej jen říká, kam má popojíždět. Mezitím samo točí volantem a na základě signálu ze senzorů směřuje auto do parkovacího místa.

Ovládání pedálů tedy nadále zůstává na řidiči, stejně jako zodpovědnost za případné škody. V případě potřeby si lze řízení pochopitelně převzít zpět. Stačí stisknout tlačítko, nebo otočit ručně volantem. Asistent se v tu chvíli deaktivuje a celý manévr je zrušen.

Nutno ovšem podotknout, že dnešní parkovací asistenty fungují v nových autech až obdivuhodně spolehlivě, takže pokud je nedostanete do vyloženě nestandardní situace, umí zaparkovat auto i do místa, které není o moc delší, než auto samotné. Na druhou stranu ani elektronika není všemocná, takže pokud řidič paralelní parkování výborně zvládá, zaparkuje ve výsledku lépe a případně do ještě menšího místa.