Samostmívací zrcátko je nenápadná, ale šikovná věc. Víte, jak funguje?

Leckdo může samostmívací, nebo chcete-li elektrochromatické zrcátko považovat za zbytečnost. Jenže to platí jen do chvíle, než si uvědomíme, že za sebou máme spousty kilometrů bez otravného oslňování od aut za námi. Elektrochromatické vnitřní zpětné zrcátko se objevilo poprvé někdy v osmdesátých letech a od té doby se postupně probojovalo do výbav i nižších segmentů aut. Od klasického zrcátka jej poznáme vcelku jednoduše. Za prvé mu chybí klasický „kolíček“ kterým se běžné zrcátko překlopí, aby nás auta za námi neoslňovala. Na jeho spodní části potom můžeme vidět otvor, za kterým se nachází světelný snímač a občas také vypínač a stavovou diodu.

V principu je funkce elektrochromatického zrcátka docela jednoduchá, přesto však pozoruhodně zajímavá.

Jakmile snímač, nejčastěji fotosenzitivní dioda (tedy polovodič měnící svůj odpor v závislosti na světle), zaznamená světlo výrazně silnější, než světlo okolní, zvýší skrze elektroniku napětí v „elektrochromatickém gelu“, umístěném mezi dvěma vrstvami skla. Vlivem průchodu elektronů gelem se v gelu odehraje takzvaný „oxidačně-redukční jev“, díky kterému gel ztmavne a nepropustí světlo na reflexní (zrcadlovou) vrstvu skla.

Tím pádem se nám světlo od auta neodráží do očí, nezpůsobuje oslnění, ale ani jev, při kterém po oslnění světlem ještě chvíli vidíme světelnou „mapu“. Jízda s elektrochromatickým zrcátkem se tak stává bezpečnější a příjemnější.

Jak funguje a jak vypadá takové zrcátko uvnitř, můžete se podívat na následujícím videu.