Co možná nevíte o svém automobilu: Ženské vynálezy se staly samozřejmostí (4. díl)

Je zakořeněnou představou, že vše kolem automobilů je jaksi mužskou doménou. Nicméně v době genderové rovnosti už to není pravda a vlastně ani nikdy tak úplně nebyla.

Pro mnohé tak může být překvapivé, že několik vynálezů a technických řešení běžných pro dnešní automobily vzešlo z myšlenek a nápadů žen. Kdo by si dnes dokázal představit auto bez takových stěračů, směrových či brzdových světel? Vlastně to ani nejde, protože dnešní vozy tyto náležitosti prostě musejí mít.

Výlet do New Yorku přinesl první stěrače

V americkém Birminghamu na začátku 20. století žila jistá Mary Andersonová. Rentiérka Mary vlastnila spolu se svou sestrou a matkou nájemní dům po otci a k pohodlnému životu jim pomohlo i dědictví, které ženy našly v kufrech po zemřelé tetičce. Nikdo by se nenadál, že Mary, která nikdy neměla nějaké sklony k vynalézání, přijde s něčím, co významně ovlivní motorismus. Pravda, dříve farmařila, takže si musela občas nějaký stroj opravit nebo přizpůsobit, ale to bylo tak vše.

Na začátku roku 1903 panovalo na severozápadě USA dosti nevlídné počasí. A právě v onom čase se Mary vydala na výlet do New Yorku. Mrzlo a padal sníh s deštěm. Mary se rozhodla projet si město v tramvaji a přitom si všimla, jak řidiči bojují s nečasem. Ti se vykláněli z bočních oken nebo otvírali čelní sklo, aby vůbec něco viděli. Často museli zastavovat a sníh odstraňovat stěrkami a košťaty. Newyorské tramvaje měly čelní sklo dělené, přičemž horní část se dala posuvem dolů otevřít. Pokud tedy bylo čelní okno znečištěné nebo zasněžené, řidič okno otevřel a měl nerušený výhled před sebe. Jenže v mrazivém počasí se sněžením nebo za deště samozřejmě všechen ten nečas vnikl do vozu, takže okno nemohlo zůstat otevřené stále.

Podle pozdějších vzpomínek při sledování tohoto zápasu s počasím Mary napadl princip stěrače oken a prý si udělala jednoduchý náčrtek už v oné tramvaji. Když se vrátila do Birminghamu, začala pracovat na svém vynálezu. Trvalo jí měsíce, než se dopracovala k výsledku. Rameno jejího stěrače bylo ze dřeva, stírací lišta pak dostala gumovou manžetu dosedající na sklo. Mary stěrač zkoušela v autě, kde vedle volantu umístila ruční páku, kterou se rameno stěrače ovládalo. Když řidič za páku zatáhl, soustava pružin přiměla rameno stěrače vykonat pohyb do strany a zpět. Díky tomu gumová manžeta setřela nečistoty z čelního skla. Taháním za páku pak mohl řidič celý proces neustále opakovat. Svůj výtvor Mary koncipovala především jako stěrač pro zimní období, dal se proto snadno demontovat.

V listopadu 1903 svůj patent přihlásila pod číslem 743 801, nicméně to neznamenalo vítězné tažení stěračů do automobilového průmyslu. Výrobci automobilů a dopravních prostředků ji odmítali například s argumentem, že kmitající stěrače by řidiče rozptylovaly. Patentová práva tak vypršela dříve, než z toho mohla něco mít. První stěrače se na autech začaly objevovat těsně před první světovou válkou, ale až v roce 1922 je Cadillac začal do svých vozů montovat standardně. Mary Andersonová už pak s žádným vynálezem nepřišla a starala se o svůj nájemný dům až do své smrti v roce 1953.

Navázala na ni však jiná žena. Princip stěrače byl sice dobrou myšlenkou, ale ruční ovládání nebylo příliš praktické. A tak s „elektrickým bouřkovým čističem čelního skla“, jak byl do patentových listin automatický stěrač zapsán, přišla v roce 1917 Charlotte Bridgewoodová. Právě v onom roce nechala její patent zaregistrovat společnost Bridgewood Manufacturing Company sídlící v New Yorku, které šéfovala. Ramena stěračů poháněly malé elektromotory, jež získávaly energii z motoru auta, ovšem Charlotte použila místo gumových manžet na stírání skla speciální válečky. I když měla Charlotte za sebou celou firmu, její vynález se také nedočkal komerčního úspěchu a praktického uplatnění. Stěrače v podobě, jak je známe dnes, si nechali v roce 1922 patentovat dva bratři Folberthové z Clevelandu a teprve od té doby si začaly razit cestu na čelní skla sériově vyráběných aut.

Směrové a brzdové ukazatele dílem hollywoodské hvězdy

Nicméně vynalézání novinek pro automobily zůstalo v rodině, a to díky Charlottině dceři Florence Lawrencové, známější pod jménem Florence Bridgewoodová nebo také pseudonymem Biograph Girl. Tato kanadská herečka se stala jednou z prvních opravdových hollywoodských filmových superstar, tehdy ještě němé éry. Svůj první film natočila v roce 1907 a o tři roky později už byla hvězdou první velikosti. Koho by napadlo, že slavná herečka obohatí automobilismus o dva významné prvky.

Florence měla díky své kariéře samozřejmě dostatek financí na luxusní věci a koníčky. A jednou z jejích vášní se staly automobily. Několik jich vlastnila a samozřejmě i řídila. Dokonce v rozhovorech prohlašovala, že automobily jsou pro ni něco jako lidské bytosti. Na základě svých řidičských zkušeností vytvořila systém směrové signalizace, který by za jízdy ukazoval, kam vozidlo jede. To bylo v roce 1914 a nazvala jej „automobilový signální alarm“. Princip spočíval v tom, že řidič měl v kabině tlačítka, kterými ovládal mechanické ukazatele umístěné na zadním nárazníku. Při stisknutí příslušného tlačítka se ukazatel elektricky vyklopil do viditelné polohy, takže bylo jasné, kam řidič hodlá odbočit. Při dalším stisknutí se zase sklopil zpět.

Filmová hvězda ale nezůstala jen u toho. Vymyslela také první signalizaci brzdění. Fungovalo to podobně jako v případě oněch „blinkrů“, na zádi vozu se ale pro změnu vysouvalo rameno s nápisem STOP. To bylo napojeno na brzdový pedál stejně jako dnešní brzdová světla. Jakmile řidič sešlápl pedál, rameno se vysunulo do viditelné polohy a bylo jasné, že vůz brzdí. Florence se však na rozdíl od své matky ani nepokusila své vynálezy patentovat, a tak je brzy odkoukali jiní a různé jejich variace si našly cestu k výrobcům aut. Florence svou hvězdnou kariéru a bouřlivý život ukončila sebevraždou, když se v roce 1938 otrávila. Rok nato pak automobilka Buick začala do svých vozů směrovou signalizaci montovat jako standardní výbavu. Byla to stejná doba, kdy si první elektrické světelné blinkry, jak je známe dnes, patentoval jistý Joseph Bell.