Čajka není jen pták, ale i ruská limuzína pro komunistické vůdce. Slaví 60 let

Služebnímu vozidlu stranických pohlavárů je letos už šest desítek let. Ceny originálních kusů dosahují téměř tři miliony korun. Automobilka GAZ (Gorkovský automobilový závod) za dobu své existence vyrobila hned několik velmi zajímavých strojů. Mezi ty vůbec nejzajímavější se rozhodně řadí luxusní limuzíny, které tento sovětský výrobce automobilů vyráběl mezi lety 1959 až 1988 a u nás je známe pod souhrným označením Čajka.

Luxusně pojatá limuzína, která byla na první pohled inspirována soudobými americkými vozy, především pak Packardy Patrician a Caribbean z poloviny 50. let, a také některými modely Mercury, Plymouth a Lincoln, měla nahradit GAZ M-12 ZIM, jehož výroba byla teprve v počátcích. Ovšem s tempem, jaké nasadili Američané, byl GAZ M-12 ZIM už v počátku výroby designově zastaralý. Původní evoluce prověřené techniky tak byla nakonec změněna na výrobu zcela nového automobilu.

GAZ – 13 Čajka, jak zní oficiální název, nebyl určen pro prostý porobený lid, nýbrž pro přední představitele komunistické strany SSSR a jejich „spřátelených zemí“, včetně tehdejšího Československa. V kontextu dnešních automobilových kategorií šlo o jakousi vyšší střední třídu, protože skutečnou luxusní limuzínu v tehdejším Sovětském svazu reprezentoval ZIL (Závod Imeni Lichačeva).

Jeho vzhled byl dílem Leva Jeremejeva, který, ač pravověrný Rus, miloval americké automobily, zejména Packardy. Jeremejev v té době pracoval na dvou modelech různých značek, kromě GAZu na výše zmiňovaném ZILu, přičemž ZIL 111 se měl stát výkladní skříní sovětské automobilové produkce a sloužit výhradně předsednictvu. GAZ stál o stupínek níže a šlo automobil pro vládní strukturu na úrovni ministerstev, armádního velení a diplomatů. Vzorem pro vlajkovou loď ZIL se stal Packard Patrician, pro Čajku pak Packard Clipper.



První prototypy se objevily v roce 1957, ale na příkaz tehdejšího politbyra musely být první sériové kusy hotové už na bruselskou výstavu Expo konanou v roce 1958. Že byly výstavní exempláře ušity horkou jehlou, dokazuje fakt, že pod zaoblenou kapotou byl umístěn vidlicový 8válec objemu 4890 cm3 s výkonem 132 kW (180 koní) z předchozího modelu GAZ M-12 ZIM. Sériové kusy poháněl větší kapalinou chlazený osmiválec OHV s 90stupňovým rozevřením válců a objemem 5526 cm3. Výkon objemnějšího motoru se čtyřmi karburátory dosahoval výkonu 143 kW (195 koní), nicméně existovaly upravené verze s o něco vyšším výkonem, a to až 220 koní. I tak ale vystavovaný model sklidil na světové výstavě obrovský ohlas a odnesl si Grand Prix.

Převodovka nové luxusní limuzíny byla rovněž inspirovaná americkými produkty, ovšem o její předoze není úplně jasno. Většina zdrojů uvádí, že jako základ posloužila převodovka PoweFflite od Chrysleru. Třístupňová samočinná převodovka se ovládala tlačítky po levé ruce řidiče a musela zvládat točivý moment 402 Nm.

Čajka na tehdejší dobu nabízela překvapivě sofistikované prvky výbavy výbavy. Standardem byla elektricky ovládaná okna a anténa, autorádio umělo automaticky vyhledávat stanice. Jako z filmu sci-fi se jevilo elektricky stavitelné sedadlo řidiče. Interiér 5,6 m dlouhé, 2 metry široké a 1,62 m vysoké limuzíny byl koncipován v konfiguraci 2+2+3.

I přes poměrně vysokou hmotnost téměř 2,7 tuny byl GAZ – 13 Čajka schopen akcelerovat z 0 na 100 km/h za cca 20 sekund a maximální rychlost činila 160 km/h. Ovšem v těchto rychlostech byl automobil jen velmi těžce ovladatelný a taková Tatra 603 ruskou Čajku zadupala do země podobným způsobem, jako dnes drtí Panamera Sport Turismo korejský ProCeed. Spotřeba byla poplatná technice a době vzniku a v reálnem provozu vysoce přesahovala 20 litrů.

Kromě karoserie sedan vzniklo také několik kusů šestimístných kabrioletů s elektrohydraulicky ovládanou plátěnou střechou z místa řidiče a také dvě desítky kusů verze kombi, které sloužily jako sanitka, případně jako pohřební vůz. Ani tyto vozy však nebyly pro obyčejné „smrtelníky“ a spadaly pod sovětské ministerstvo zdravotnictví, což znamená, že i nemocní museli být prominentními občany.



S postupujícími moderními trendy, samozřejmě po vzoru USA, přišla v roce 1977 modernizace, kterou výrobce označil jako GAZ – 14 Čajka, přičemž oba modely byly nějakou dobu vyráběny společně. Nicméně až na drobné detaily a tvar šlo pořád o tentýž automobil, avšak v nejvýkonnějším 220koňovém provedení.

Oba dva modely jsou v dnešní době velmi vzácné, protože kvůli malosériové výrobě vzniklo přibližně 4300 kusů, z nichž mnoho podlehlo zkáze v rukou ruského kutila. Ceny originálních kusů tak sahají přes milion korun a kombi verze atakují až 3 miliony Kč!