Navigace v autech před GPS byly dost bizarní. Používaly třeba magnetofon

Už před nástupem satelitní navigace se objevily pokusy, jak řidiče správně dostat do cíle. Některé byly až příliš komplikované. "Ztracen! Řídí v neznámém městě, má adresu, ale mapu nikoliv. Dřív nebo později bude muset požádat chodce o pomoc." Tak začíná dramatická reportáž britského pořadu Tomorrow's World (Svět zítřka) z roku 1971. Redaktor v ní testuje jeden z prvních navigačních systémů, které byly kdy pro automobily vymyšleny.

Příkazy vycházející z "navigace" jsou kupodivu velmi podobné těm, které hlásí dnešní satelitní systémy. Za 100 metrů zahněte vlevo, za 50 metrů pokračujte na semaforech rovně. Řidič ale rozhodně nemá k dispozici žádnou obrazovku, ani žádný speciální systém k ovládání. Má obyčejný kazetový přehrávač. Ten je však připojen na chytrou krabičku, která přesně podle ujeté vzdálenosti odhaduje, kdy má spustit v magnetofonu další úsek z kazety.

Tento systém logicky vyžadoval, aby byla pro každou trasu připravena specifická nahrávka. Kromě toho, pokud by se řidič omylem odchýlil z cesty jen o pár set metrů, ztratila by jakákoliv navigace smysl. Stejně tak v případě nečekané objížďky. I na to redaktor upozorňuje, zároveň ale dodává, že navigační systém, který vás dovede z bodu A do bodu B, by se hodil třeba pro zákazníky autopůjčovny, kteří chtějí bezproblémově dojet z letiště k hotelu. Stačilo by jednoduše uskladnit pár desítek kazet a řidič by si vybral tu pravou pro svou cestu.

Na dobovou reportáž o kazetové navigaci se můžete podívat na následujícím videu:

O pár let později už ale bylo vše jinak. V roce 1976 přišel německý technologický gigant Bosch s navigačním systémem, který by mohl teoreticky auta poměrně pohodlně navigovat, ale jeho uvedení do praxe by stálo obrovské množství peněz a času nutného na výstavbu infrastruktury. Ukazuje to video z britského pořadu Drive In.

Bosch chtěl podél silnic postavit síť vysílačů s dráty vedoucími do vozovky. Řidič by měl v autě přijímač a po přejetí konkrétního bodu by ho palubní systém informoval o nebezpečí náledí, mlhy nebo zácpy. Uměl by i doporučit maximální rychlost. Kromě toho by zvládl také navigovat a to tak, že by řidič před jízdou zadal do počítače sérii kódů, které by ho pak vedly od jednoho vysílače k druhému. Toto řešení trochu připomíná leteckou navigaci.

Systém se měl testovat v Německu v okolí Frankfurtu. Bosch předpokládal, že by stačilo finanční zapojení státu a zájem alespoň deseti procent německých motoristů, aby se budování infrastruktury vyplatilo. K tomu ale nakonec nikdy nedošlo.

Na reportáž o tomto zařízení se můžete podívat na následujícím videu:

Jak se navigovalo v osmdesátých letech se dočtete v další kapitole.

 

V roce 1981 se na trhu objevil první navigační systém prodávaný jako příplatková výbava auta. Přišla s ním Honda, která ho nabízela u svého modelu Accord. Japonci využili gyroskop, který byl usazen v malé plynové komoře. Systém dokázal zaznamenat pohyb vozu, tedy zrychlení, zpomalení, ale i zatáčení. Navíc z počítadla kilometrů dostával údaje i o ujeté vzdálenosti. Vše se ale dělo pouze mechanicky.

Řidič měl na palubní desce obrazovku, ta ale jen vyzařovala jediný svítící bod. Bylo proto nutné do zařízení vsunout jednu z desítek průhledných map dodaných ve velkém albu spolu s navigačním systémem. Na začátku jízdy řidič musel zajistit, aby se svítící bod na průhledové mapě shodoval s tím, odkud na cestu vyráží. Pak se už jen tečka pohybovala podle jízdy. Když se auto dostalo na okraj mapy, bylo nutné zastavit a vyměnit ji za další kus.

Z dnešního pohledu až absurdně složitá mechanická technologie byla velmi náročná na vývoj, výrobu i instalaci do vozu. I proto vyšla ve své době na částku odpovídající čtvrtině ceny Hondy Accord. To byl důvod, proč o ni motoristé nejevili zájem a Honda musela skončit s jejím prodejem jen po roce od uvedení na trh. Dnes je k vidění v muzeu Hondy v Japonsku.

Na tomto videu se můžete podívat, jak navigace Hondy fungovala:

Ke konci osmdesátých let se na britských silnicích testoval také první navigační systém Travel Pilot. Zařízení pracovalo obdobně jako u Hondy. Informace o pohybu vozu získávalo od kol podle ujeté vzdálenosti, a také podle jejich natočení. Kromě toho byl v záloze připraven i kompas. Mapa s velmi jednoduchou grafikou už ale byla uložena v kufru vozu na hard disku.

Řidič měl k dispozici velkou monochromatickou obrazovku se sadou tlačítek, díky kterým mělo být poměrně jednoduché zadat, kam chce jet. Na mapě se poté objevil blikající terčík a šipky směřovaly řidiče k jeho cíli. V reportáži se hovoří i o tom, že v příští generaci měl systém umožnit vzdáleně sledovat, kudy se auto pohybuje, což by například manažerovi firmy umožnilo dohled nad jeho řidiči. Ani tento předchůdce GPS se ale nikdy neuchytil.

Na reportáž o systému Travel Pilot se podívejte na tomto videu:

Víte jaké auto mělo na palubě první GPS? Stačí se podívat do poslední kapitoly.

 

Netrvalo dlouho a na světě byla navigace pomocí systému GPS. Prvním autem na, které jí bylo vybaveno, se stalo Eunos Cosmo, luxusní vůz Mazdy vyráběný pod vlastní značkou. Na silnice vyjel v roce 1990 a byl vlajkovou lodí automobilky. I proto byl naditý elektronikou. GPS už mělo barevnou obrazovku, i když s poměrně hrubou grafikou. Byla usazena tam, kde ji má většina aut dodnes – uprostřed palubní desky.

Na dobovou prezentaci výbavy luxusního vozu Mazdy se podívejte zde: