Volha GAZ 2410

Napsal jsem zde již tři recenze, které jsem pojal seriózně a pro odlehčení nyní píši zkušenost z úplně jiného soudku. Tedy z dob automobilového proletářství, o vozu vyrobeném v zemi, kde zítra znamenalo včera, o tolik proslulých "Leninových sáních".

Značka:	Volha
Model:	GAZ 24
Typ:	Volha GAZ 2410
Bližší označení:	2,5
Karoserie:	sedan
Obsah motoru:	2445
Palivo:	benzín
Rok výroby:	1980
Typ řazení:	manuální
Najeto km při koupi:	mnoho
Najeto km nyní:	více než mnoho
Koupen jako:	ojetý
Jak dlouho vůz využívám:	3 měsíce jsem ho používal
Průměrná spotřeba:	přímo zrůdná - 16 litrů
Poruchy:	ani ne..
Předchozí vozidlo:	Nissan Maxima

Tímto prosím redakci TipCarsu, aby v rámci oddechu od „flamewar“ recenzí věnovala trochu server space i tomuto, thx.
VÝBĚR PŘED KOUPÍ
Již coby malý gizd jsem Volhy obdivoval, zpravidla v oranžovobílém provedení s modrým majáčkem. Obdiv k modrým majáčkům bohužel po získání ŘP vymizel úměrně s přibývajícími pokutami za speeding, placenými do soukromých kapes (tímto zdravím PČR Praha - Cukrák), touha po Volze však zůstala. Racionální část mého já však vždy myšlenku na koupi zavrhla. Po několika cestách na Ukrajinu spojených se zážitky z taxíků stejné značky však nostalgie nabyla vrchu, a jal jsem se tedy pečlivě sledovat inzeráty.
KOUPĚ KONKRÉTNÍHO VOZU
Po cca. 14 dnech strávených na cestách po mnoha garážích s více či méně rozebranými vraky, které jejich majitelé - humoristé nabízeli snad jen omylem v rubrice čtyřstopá vozidla, nikoliv kovošrot, se na mne usmálo štěstí. 250 km od mého města jsem zakoupil bílou Volhu sedan, ročník 1980, tedy vlastně mou souputnici pozemským světem. Majitelem byl cca. 60 letý gentleman, který s ní prvních 12 let jezdil pro ředitele JZD, a poté, co JZD v roce 1990 vyměnilo karoserii za novou, odkoupil jí pro sebe. No a poté, co tento pán prosvištěl svým městem s GAZem, vypadly mi málem oči, čelist měl jsem údivem až na zem. Ač jsem za ním jel s třílitrovým Nissanem Maximou, deklasoval mne naprosto potupným způsobem a asi nikdy nezapomenu na jeho výraz, když se vrátil poté, co jsem mu mobilem oznámil, že jsem ho ztratil. Na vlastní pedál jsem se přesvědčíl, že zkušený řidič dokáže na zatáčkovité trati s Volhou ekvilibristické kousky… Poté už jsme k němu domů zdárně dojeli, smlouvu sepsali, a bylo. Pán získal v garáží místo na svou novou VW Boru, 8 000,- Kč a já zase vysněný GAZ.
VÝBAVA VOZU PŘI KOUPI
Shrnu to velmi krátce: Hever, trojúhelník, lano, sada montážních klíčů, kladivo, rezerva, láhev oleje, láhev brzdové kapaliny, a půl pojízdné dílny.
TECHNICKÝ STAV VOZU PŘI KOUPI
S ohledem na rok výroby raritně zachovalý, opravdu bylo znát, že pán s Volhou žil půl života a bral jí jako člena rodiny. Proto jela, brzdila, vše svítilo, topila, no prostě co více si přát...
INVESTICE DO VOZU IHNED PO KOUPI K DOSAŽENÍ 100% STAVU
Nebyly, u ruského stroje je pojem 100% stav velmi relativní a obvykle znamená, že vůz prostě nějak dojede z místa A do místa B…
NÁSLEDNÉ VYUŽITÍ VOZU
Vzhledem k tomu, že jsem od počátku bral koupi jako něco mezi recesí, splněním dětského snu a zábavou na léto, jezdil jsem s vozem jen občas. Nicméně domů jsem to z místa koupě měl 250 km a dojel jsem bez sebemenších problémů. Když mne v Pelhřimově v 01:00 v noci zastavila policejní hlídka, pobavil jsem se. Obličeje mluvily za vše, ten výraz typu “Kde se tu v tuhle hodinu k čertu bere napůl holohlavý 120 kg týpek s Volhou, v níž má naloženou ještě jednu v dílech?“, to byl pohled k nezaplacení. Myslím, že ti dva nebozí mladí kluci si poté, co mne propustili, dali sami navzájem dýchnout do balónků:) Dále jsem pak s vozem najel asi 1000 km, po městě, občas na chalupu, atd. Bez jakýchkoliv potíží.
OPRAVY VOZU BĚHEM UŽÍVÁNÍ, HODNOCENÍ SPOLEHLIVOSTI
No, co k tomuto napsat... Neopravoval jsem nic. Volha byla udržovaná a za krátkou dobu užívání by bylo třeba řešit jen střední korozi lemů a podběhů. Já však věděl, že si vůz nenechám, tak jsem to neřešil. Možná se mi mnoho čtenářů vysměje, ale po zkušenostech s Žiguli 1200, 1500, Volhou Combi diesel a touto, musím říci, že stroje „Izdělano v CCCP“ sice žerou, řvou, klepou se, děsí pasažéry i kolemjedoucí řidiče, ale téměř vždy dojedou…
JÍZDNÍ VLASTNOSTI VOZU
No, na vojně jsem nebyl, BVP ani BRDM neřídil, tak nevím, s čím to srovnat. Pokusím se tedy porovnat to trochu s vozy po roce 1968, kdy GAZ 24 vyjel.
1. Motor
V mém typu byla modernější verze 2,445 benzínového motoru, konkrétně ZMZ 402.10 s výkonem 73,5 kW. Dle dnešních měřítek je to na vůz o délce 4,735 m a pohotovostní hmotnosti 1400 kg samozřejmě tristní, měřeno však dobou vzniku, jednooký byl mezi slepými králem. Kroutící moment 182 N.m není zázrakem a zrychlení 0-100 někde mezi 16-19 vteřinami tomu odpovídá. Nicméně Volha byla schopna dle údajů výrobce jet 147 km/h. Osobně jsem vyzkoušel po velmi omezenou dobu 125 km/h. Lepší než Škoda 100, 120, horší než Lada, Žiguli. Dobré do tahu. Škoda, že nedošlo k tehdy Rusy uvažované montáži BMW šestiválce...
2. Převodovka
Čtyřstupňová převodovka není na zrychlování, v daném voze ale má velmi slušnou pružnost. Jakmile jednou zařadíte čtyřku, na řadící páku můžete zapomenout. GAZ si brumlá, hučí, ale i celkem prudké kopce čtyřka utáhne. Nižší stupně využijete v podstatě jen při rozjezdu a předjíždění traktorů. Jednotlivé stupně je třeba pořádně 'narvat' na místo přes 'tankové 'vůle.
3. Podvozek
Listová péra na zadní nápravě, pohon zadní nápravy a motor vpředu mluví za vše. Volha se kolébá ze strany na stranu, zepředu dozadu, díky impozantní délce a šířce však sedí více, než by řidič čekal. Když si zvyknete na to, že téměř v každé zatáčce se vůz pocitově „sune“ do strany napůl po smyku, a sžijete se s vozem, počáteční šok a „smrt v očích“ nahradí pohodlný posez á la amerika, který je tak často k vidění ve filmech ze 70. let s Clintem Eastwoodem:) Volha je skutečně vůz téměř s ničím, co běžně na silnici potkáte, neporovnatelný... Do 80 km/h se dá uřídit, pak už je to hazard. Podvozek má vůle přímo zemědělské, zato je ale nezničitelný. Když jsem viděl náhradní díly, dle jejich rozměrů se nutně domnívám, že byly unifikovány kromě Volhy i pro ZIL, KAMAZ, KRAZ a URAL. Polní a lesní cesty i pole samotné za sucha pro Volhu nepředstavuje překážku, a myslím, že i menší stromky v remízku by před ní neobstály:) V zimě bych však osobně nezkoušel ani vyjet z garáže, neb vím, co umí poměrně kompaktnější „Žigul“. Ledový „Tanec svatého Víta“ by se mohl snadno stát pro majitele Volhy derniérou.
4. Brzdy
Opět mají velice specifické vlastnosti. Bubnové, hydraulicky ovládané, s posilovačem, Vás naučí jemným finesám brzdných technik. Šlápnete-li na pedál dle zvyku ze soudobých vozů, ...nestane se nic! Správný Rus byl v oněch dobách budování socialismu v uniformě, kanadách, a uměl si pořádně dupnout! Po razantním dupnutí………se s čelním sklem seznámíte více, než byste kdy chtěli. Mluvit o dávkování účinku vůbec nemá smysl, existují totiž jen dvě polohy, a sice: a) nebrzdí vůbec b) brzdí na doraz. Trvá déle, než se naučíte nebrzdit po smyku.
5. Řízení
Opět zcela specifické. Půl otáčky volantem připomínajícím kolo od žebřiňáku neznamená vůbec nic, otáčka celá pak mírnou korekci směru. Ruské cesty jsem viděl a toto chápu, neboť na 10-20 m širokých cestách to je ideální. V ČR už tolik ne... Jinak je GAZ ideálním darem pro nepohodlnou tchýni, neboť po síle vynaložené na točení volantem již nebude mít snahu točit s Vámi:)
UŽIVATELSKÉ POHODLÍ
Да что-же это такое?? Zeptal by se nejspíše rodilý občan tehdejšího CCCP… Pohodlí po rusku spočívá v tom, co nejvíce toho odvézt vozem, který snese hliněné kamenité cesty a opraví ho každý vesnický kovář. V tomto směru Volha opravdu vyniká. Naložíte do ní pápu, mámu, dočku, syna, bábušku, ďédušku, sabaku, košku, ptičku, opakowku píva, butylky vodky, i pojechali na oddych... (pro neznalce ruštiny – otce, mámu, dceru, syna, babičku, dědu, psa, kočku, ptáčka, karton piva, láhve vodky, a jede se na piknik). Zejména sedmimístné verze kombi jsou bezedné. Prostě místa všude plno… Včetně obřího zavazadelníku, který má však úzký vstupní otvor.
Dalším nezpochybnitelným kladem je vizáž Volhy budící respekt. Jedete-li ve Volze a někde, kde se dva vozy nevyhnou není jasně značkou daná přednost, jste to vždy Vy, komu uhnou... dvojka plech a téměř dva metry šířky dělá své... Záporem je výhled z vozu, který myslím dostal výjimku z předpisů již v tehdejším ČSSR... Vyšší postava se musí krčit 'za ruljom', aby viděla.
SPOTŘEBA
Tak jako se korpulentní dámy ve slušné salónní společnosti lidé neptají na váhu, neměli by se ptát ani na spotřebu u Volhy. Podobně jako u váhy oné dámy Ti, co jí vezmou do společnosti, ví, že je velká, větší, než by být mohla a měla, a přesto jí mají rádi. 16 litrů na 100 km není výjimkou, ale spíše pravidlem.
SOUHRN CELÉ RECENZE
Kdo jste dočetli až sem, asi jste pochopili, že recenze není tak úplně na vážnou notu, nicméně následující řádky vážně míněny jsou:
I přesto, že ruské vozy jsou dnes zesměšňovány a haněny, ten, kdo s nimi někdy jezdil, se jich musí zastat. Ve své době byly leckdy pokrokové, a pro podmínky v tehdejším CCCP vhodnější než vozy západní. Mám ruské stroje rád a chvíli mi v roce 2000 dobře sloužily coby chudému studentovi po maturitě. I proto vím, že doba tehdy a dnes je jinde a vozy, od jejichž vzniku uplynulo 20-30 let, by již na běžné ježdění neměly být používány a měly by se stát jen opečováváným koníčkem sběratelů, srdcařů. Dostupnost přeci jen modernějších Felicií je dnes známá, přenechme proto Lady, Volhy, Škody 100, 120 apod. propadlišti dějin, sběratelům a muzeím. Já jsem svou 'Brežněvovu pomstu' po 3 měsících prodal filmařům na Barrandov.
A teď se do mne pusťte..

Klady	Zápory
Možnost 1/12 povinného při veteránských RZ	Absence bezpečnosti dnes již odstrašující - pojízdná rakev
zajímavý design 'ameriky'	Jízdní vlastnosti za zenitem již mnoho let
růst sběratelské hodnoty do budoucna	Co to je 'výbava'?? Buržoazní přežitek?
velký prostor - zejména kombi, velká nosnost	Spotřeba, spotřeba, spotřeba, mít svou pumpu je třeba...
snese velmi tvrdé zacházení	Nedostupnost dílů rok od roku vyšší

Spolehlivost	1
Provozní náklady	3
Cena náhradních dílů	3
Dostupnost náhradních dílů	5