Mini Clubman Cooper S: Největší z nejmenších

Kdybyste měli zájem o rodinné Mini, pak sáhněte právě po jménu Clubman. Základní hatchback Mini mezigeneračně povyrostl o dost centimetrů a kombi Clubman k tomu přidává dalších 27 centimetrů na délku, 9 cm na šířku a hlavně 10 centimetrů v rozvoru. Takže proti původnímu reinkarnovanému Mini z roku 2001 je to neuvěřitelný obr. Jen porovnejte – původní délka 3630 mm, náš testovaný vůz 4253 mm.
Nárůst rozměrů auta by byl ovšem k ničemu, pokud by clubmanu zůstal ten systém dveří, jako v minulé generaci – vpředu dvoje klasické dveře, vpravo pak jedny půlené, v protisměru se otevírající. Bylo to zajímavé řešení, ale naprosto nepraktické. Takže novinka už sází na klasické dveře, tedy dvě po každé straně. A k nim pak přidává už standardní zadní otevírání kufru dvojicí maličkých dvířek jak do hobitího domku. Nyní ale osazené dvojicí trochu zvláštně tvarovaných zadních světel.
Za těmito dvířky (nejdřív se musí otevřít pravá a pak levá část) je kufr. Na Mini je to obří kufr. Má 360 litrů, což je proti minulé generaci nárůst o 100 litrů. Zaujme jeho hloubka, množství prolisů a hlavně extrémně vysoký práh.

Je pro rodinu?
Když odvádím svého syna do školky, vídám každý den maminku, jak přiváží ve svém Fiatu 500 dcerku. Jde to. Ale připadá mi to jak leporelo – otevřít, zatáhnout, otočit, zaklapnout a holčička vyskočí z obrázku. A pak všechno zpátky. S mini Clubman by tyhle prostocviky nemusela dělat. Zadní dveře by prostě otevřela a holčička by sama vyskočila ven.
Vzadu je totiž standardní místo i pro dospělého člověka. Když říkám standardní, tak jde opravdu o standardizovaný prostor. Nic navíc, ale také nijak výrazně omezený. I se 190 cm se sem vejdu. Není to žádné pohodlí, na pařížský autosalon na podzim s ním doufám nepojedu, ale přežiju. Dětské sedačky se sem vejdou dvě. Mezi ně pak klasická taška na kočárek.
Přední sedačky pak jsou překvapivě rozměrné, elegantní a pohodlné. Mají mnoho druhů nastavení a pohodlně se v nich sedí. Jsou auta, ve kterých nemůžu najít dlouho tu správnou polohu za volantem. Tady jsem všechno sešteloval „na zápěstí“ a auto mi sedělo jak rukavice.

Zpátky ke klasice
Mini se začalo prezentovat jako retroauto se vším všudy. Takže mělo v první generaci třeba rychloměr uprostřed ve velkém kruhu. Naštěstí je ta doba už za námi a Mini přesunulo rychloměr a otáčkoměr klasicky za volant. Uprostřed ve velkém kruhu je displej infotaimentu, který je velmi kvalitní. Třeba displej dokáže zároveň zobrazovat na jedné straně navigační data a na druhé třeba výpis písniček na USB. Vše se ovládá jednoduše a intuitivně. Kolem tohoto přístroje je pak velký kruh, který mění barvy. Ale naštěstí jen tehdy, když se voliči u řadicí páky mění režim vozu Sport, Mid a Green. Samozřejmě, že sportovní verze auto přitvrdí, dá mu rychlejší odezvu na plynu a zvedne otáčky, zatímco zelená verze se snaží stlačit otáčky co nejníž a co nejvíc uspořit palivo. Ale jak jsme řekli, tahle barevná cirkusová světlohra tu je jen chvíli a pak pohasne. Zaujalo nás třeba podsvětlení obložení dveří nebo projekce loga Mini na silnici vedle dveří, když vystupujete nebo nastupujete.
Ale jinak je interiér už více klasický. Na rozumné místo ve výplni dveří se přestěhovaly ovladače oken a až na pár výjimek už i všechny ostatní páčkové ovladače v interiéru jsou tam, kde byste je očekávali. Startování motoru tu probíhá červenou páčkou před řadicí pákou a infotaiment se ovládá i čtyřsměrným joystickem za ní.

Stále Mini
Ale pojďme se podívat na techniku auta. Pod kapotou byla nejvýkonnější verze s označením Cooper S. Děkuji všem manažerům značky, že se nerozhodli jít za každou cenu i zde cestou downsizingu. Tady totiž pod kapotou pracuje dvoulitr. Jeho výkon 147 kW potěší, stejně jako točivý moment 280 N.m při 1250 ot./min. K těmto charakteristikám je ovšem třeba ještě připomenout, že auto má pohotovostní hmotnost 1465 kg.
Agregát patří k tomu nejlepšímu, co na současném trhu je. Není to žádný zuřící býk pod kapotou za každých okolností. Dá se s ním jezdit velmi lehce, tiše a komfortně. Když je zapotřebí, zařve si a vystřelí auto vpřed. Tedy až po chvíli, protože automatická převodovka to s podřazením moc neumí a dost váhá. Takže je lepší manuální mód. Pak motor ukáže, co v něm je a žádné předjížděcí manévry mu nejsou cizí. V zatáčkách je samozřejmě lepší vrazit tam sportovní mód, kdy reakce na volantu jsou s opravdu příjemným protitlakem a hlášky o prožitcích jako v motokáře, které vám auto neustále podsouvá, se už tak nadsazené nezdají.
Na velkých kolech jsem se obával, že mi Mini vyklepne ze zubů všechny plomby, ale nestalo se tak. Je tvrdší. To ano. Ale žádný extrém to není. Je vidět, že tohle auto je na to stavěné. Kdejaké rodinné auto na efektních příplatkových sedmnáctkách je na tom výrazně hůř.
Kapitolou, kterou nesmím pominout, je spotřeba. Bohužel ta zklamala. Nečekal jsem, že by auto spotřebovalo tabulkových 5,9 l na 100 km. S vozem jsem jezdil sice po Praze, ale velmi plynule a spíš po okrajích. Takže žádné velké stání na křižovatkách a poskakování v koloně. Nehonil jsem ho v rallyovém sprintu. Nenacpal jsem ho až po střechu. Jen jednou jsem naložil opravdu celou rodinu (dva dospělí, dvě děti, kočárek). Výsledek 9,0 l není zrovna z říše snů.
A s mezititulkem „Stále Mini“ souvisí i jeho cena. Mini nikdy nebylo levné. Naopak. Za cenu jednoho Mini jste jinde dostali maxi. Nezměnilo se to. Vždyť základní cena clubmanu je 591 500 Kč. Cooper S pak vyjde nejméně na 700 700 Kč. A za automat se připlácí 56 082 Kč, za automatickou klimatizaci 13 380 Kč, za navigaci 24 024 Kč… A vyhlídky v konfigurátoru jsou neradostné.

+ Výborný motor
+ Výborný podvozek
+ Na Mini solidní vnitřní prostor
- Špatně reagující automatická převodovka
- Cena