Ford Mondeo Kombi 2.2 TDCi: Čas zrání

"Důvěřuj, ale prověřuj", zní provařené moudro poukazující třeba také na to, že dokonalost již dokonalého je dána mimo jiné důsledným, opakujícím se prověřováním vysoké úrovně nastolených měřítek. Pohroužíme-li se z obecné roviny do divokých konkurenčních vod autoprůmyslu, potažmo střední třídy, je příhodným objektem takového průzkumu Ford Mondeo, v našem případě v rodinném balení kombi. Čtvrtá generace globálního nosníku Fordova výrobního programu se právě vynachází v ne zrovna záviděníhodné situaci netrpělivého čekání na nástupce, který už tu měl být – aktuální předpovědi ale hovoří až o roce 2014. Docela pěkná šlamastyka tohle šetření, co říkáte? Jenže ať si o něm myslíte cokoliv, tohle auto podobně jako Passat stále táhne a opravdu má něco do sebe - i proto si může Ford všechny ty zlomyslné odklady docela v klidu dovolit.

Důvěrně známou tvář Mondea v duchu kinetického designu není nutné sáhodlouze představovat. Ač velký svými rozměry, působí "stejšn" díky množství oblin a výdutí docela kompaktním dojmem. Z boku nejlépe vynikne snaha konstruktérů o co nejlepší využití půdorysu auta ve jménu vnitřního prostoru, což je patrné především na hodně krátké kapotě. U leckterých kombíků následuje po uchlácholení estéta elegancí boků i přídě až nepříjemné procitnutí při pohledu na praktické pozadí. Ne tak u zadku Mondea, který za zbytkem auta v estetice nezaostává, víko zavazadlového prostoru si přitom svými rozměry uchovává příkladné možnosti pro nakládání rozměrnějších předmětů. Určitě líbivější než před faceliftem je "diodová" grafika zadních světel, v našem případě tu byly také dvě koncovky výfuku a výrazné křidélko nad zadním oknem.

Současná generace Mondea už dávno není žádnou žhavou novinkou, utěšeně velkou porcí nadstandardní výbavy nejlepšího provedení Titanium X se ale snaží generační bolístky svým majitelům "pofoukat" a úspěšně se jí to daří. Není naším zvykem přepisovat tabulkové ceníky, ale některé položky u letitého auta střední třídy skutečně stojí za povšimnutí – co takhle dát si celkem v deseti stupních vyhřívané, respektive chlazené, kožené sedačky, nezávislé topení nebo aktivní podvozek? K tomu jsou tu samozřejmě poměrně běžné detaily jako adaptivní tempomat, vyhřívání předního okna a trysek ostřikovače (tyto funkce bych montoval do všech nových aut povinně), hlídač opuštění jízdního pruhu s vibrací do volantu, strážce mrtvého úhlu a mnoho dalších. Nikdy bych taky nevěřil, jak moc mě potěší plnohodnotná rezerva – holt časy se mění. Skvělý byl rovněž tlustý vysoký koberec nejen na podlaze, ale i jako výstelka ve dveřních přihrádkách. Oproti většině konkurence se ve Fordu i v nejnižší poloze sedadla sedí docela vysoko, zvykání na tuhle charakteristiku nám na oplátku zpříjemňovalo takřka ideální tvarování sedadel, trochu chyběla jen možnost prodloužení sedáku. Ford má tradičně o něco štíhlejší věnec multifunkčního volantu, který je alespoň bohatě vypolstrovaný. Pozornost řidiče přitahují dva velké displeje. První z nich, zobrazující funkce navigace, hutně hrající audiosoustavy Sony a topení, najdete uprostřed masivního středového panelu, který už nikdy moc hodnotně vypadat nebude, jakkoliv v černém matu vypadá mnohem lépe než v někdejší stříbřence. Druhý, také docela velký, je hluboko zanořený mezi tachometrem a otáčkoměrem. Jeho grafika není špatná, proklikávání se nekonečnými menu při potřebě změnit nastavení některých systémů auta je ale zbytečně zdlouhavé. Prostorem na zadních sedadlech se Fordův velký kombík řadí k tomu nejlepšímu ve střední třídě (samozřejmě až za Superb) a kromě enormně vytáhlých basketbalistů si za sebou pohodlně sednou i dva urostlí čahouni. Ač Mondeo vyhlíží zvenku elegantním dojmem a nelze mu upřít ani jistý sportovní švih, není to na rozdíl od řady konkurentů v žádném případě na úkor velikosti zavazadelníku. Jeho snadno přístupných 542 litrů se spolu s Toyotou Avensis Wagon řadí za těžko překonatelného Superba combi (633 litrů). Sklopení sedadel do roviny pak přinese expanzi až na 1 733 litrů.

(+) spousta místa uvnitř i v zavazadelníku

(+) špičková výbava

(-) nekonečné menu informačního systému

(-) levněji působící středový panel

Fordovy dieselové motory prodělaly za posledních dvacet let bouřlivý vývoj, který je posunul od lenivých dva trojek či nespolehlivých jedna osmiček turbo až k dnešním sofistikovaným common-railům řady Duratorq TDCi, které měly premiéru ve třetí generaci Mondea. Pod kapotou testovaného auta pracoval nejsilnější vznětový agregát, jaký si do Mondea můžete pořídit, a sice čtyřválec o zdvihovém objemu 2.2 litru, který v aktuální specifikaci dává mocných 147 kW výkonu. Impozantní točivý moment čítá poctivých 400 Nm, které energicky vyplňují pásmo mezi 1 750 – 2 750 otáčkami. Hluková izolace motoru je na velmi slušné úrovni a není rozdílu v tom, zda se motor probouzí po dlouhém spánku v desetistupňovém mrazu nebo po deseti minutách odstávky při jízdě na dovolenou. Po vibracích ani památky a také zvenku se ze strojovny line jen kultivované pochrochtávání. Obstojná byla spotřeba nafty, která v kombinaci vykazovala okolo sedmi litrů na sto, ve městě se vyšplhala k devítce. Mimo husté aglomerace se naopak bez větších problémů vejdete do šesti a tisícikilometrový dojezd není žádnou chimérou. Příjemně mě překvapila pružnost motoru už od nejnižších otáček, kde TDCi nemá tendence "chcípat" jako mnozí konkurenti (s nepadáním otáček pod únosnou mez citelně pomáhá elektronika), nýbrž se po krátkém rozdýchání ochotně rozbíhá do otáček. Oproti starší modifikaci se 129 kW byly účinně potlačeny náznaky turboefektu okolo 2 000 otáček, takže přísun síly je velmi nenásilný, což na druhou stranu může mít za následek subjektivně méně dynamický pocit z jízdy. S velmi dobrým zátahem můžete počítat asi do 4 000 otáček, funkce overboost aktivovaná prošlápnutím plynu až na podlahu, nadopuje ke standardní porci točivého momentu dalších 20 Nm navíc. Na dnešní poměry byla nesmírně potěšující absence start-stopu. Bez výhrad bylo řazení šestistupňového manuálu, které je navzdory delším drahám řadicí páky obdivuhodně přesné a hladké. Převodovka si díky porci točivého momentu může dovolit ekonomicky dlouhé převody, aniž by tím trpěla dynamika přepravy.

(+) výkon a pružnost v celém otáčkovém spektru

(+) ideální zpřevodování

(+) kultivovanost

(+) malá spotřeba

Jestli u Mondea něco nezestárlo, pak rozhodně výtečné jízdní vlastnosti, ba naopak – v tomhle důležitém směru uzrál velký Ford jako víno. Už jsem se zmínil o systému aktivního podvozku, který umí chování už tak dobrého základu rozfázovat do třech úrovní dle libosti řidiče (normal, comfort, sport), i když upřímně řečeno, zas tak velký rozdíl mezi jednotlivými stupni není. Nejsilnější kombi, ač skoro o dva metráky těžší než základní benzínová motorizace, nevykazovalo na silnici ani nejmenší známky nejistoty. Směrová stabilita v táhlých obloucích byla příkladná a problémy mu nedělaly ani prudší změny směru bez ohledu na velikost nákladu. Fyzikální hranice přilnavosti leží opravdu vysoko a pakliže se jí přeci jen podaří docílit, začne se Fordka předvídatelně sunout předními koly ven ze zatáčky, při větší zátěži pak celým bokem. Při snaze o razantní výjezd ze zatáčky jsem občas zaznamenal jisté potíže s přenosem točivého momentu na vozovku, což spolehlivě signalizovala zběsile blikající kontrolka stabilizace. Navzdory obutým sedmnáctkám se Mondeo statečně vyrovnávalo s nástrahami českých silnic po těžké zimě a komfort posádky nebyl nijak dramaticky ohrožen ani na vyloženě mizerných cestách. Elektrické posilovače mi pro svůj nepřirozený charakter k srdci nikdy dvakrát nepřirostly, u Forda se ale jistého úspěchu přeci jen dosáhnout podařilo. Živá zpětná vazba i tuhost ve volantu přebíjejí negativa spíše delšího převodu řízení a směrová stabilita tak není ohrožena ani v hodně vysokých rychlostech.

(+) výborný kompromis mezi tuhostí a komfortem odpružení

(+) velmi dobrá stabilita za všech okolností

(-) horší trakce při razantní akceleraci