BMW 330d xDrive: Krásná pošetilost

V době, kdy se modelová nabídka bavorských motorových závodů rozrůstá do dříve nemyslitelných rozměrů, zůstává klasický „trojkový“ sedan důležitou připomínkou faktu, že vedle všech těch trendy „iksek“ automobilka s modrobílou vrtulí nezapomíná ani na tradiční konzervativní zákazníky. Nejeden světový výrobce má ve svém výrobním programu relativně obyčejné auto, které se pro své jízdní charakteristiky a celkový charakter stalo časem předmětem určitého zbožštění, zejména mezi zákazníky, kteří na opravdický sporťák jednoduše nedosáhnou – Alfa Romeo, Honda nebo Ford by mohli vyprávět. BMW řady 3 představovalo v téhle společnosti vždy tu nejvyšší kvalitu a po odchodu poslední „pravé“ Alfy 75 se zadním náhonem v podstatě pozbylo přímé konkurence – Mercedes byl s výjimkou extrémních verzí vždy trochu někde jinde. Na druhou stranu je pravda, že pravou jízdní radost byly s to poskytnout hlavně šestiválcové verze, s 316i jste nikdy moc parády neudělali. Ryzí bezprostřední charakter prvních generací E21 a E30 už dávno odvál čas, navzdory průběžnému nabobtnávání a komplikované technice však malý sedan zůstává synonymem auta, které je stále ještě radost řídit. Zda oprávněně, jsme zkoumali na typicky přemotorovaném provedení 330d s pohonem na všechna čtyři kola.

Nejmenší z tradičních bavorských sedanů prošel za dlouhé roky své výroby více i méně vydařenými designovými údobími, nikdy však neklesl do šedi průměru. Obecně jsou za nejzdařilejší považovány generace E21, E30 a E46, což je hodnocení, se kterým se víceméně ztotožňuji. Aktuální provedení F30 svou neokázalostí a spíše jemnými nadčasovými rysy navazuje, spíše než na „bangleovského“ vyzývavého předchůdce, na mimořádně vyvedenou E46. Na poměry trojkové řady může být F30 pro někoho možná až moc nenápadná, hezké a propracované detaily jí ale propůjčují patřičnou důstojnost. Už už jsem si říkal, že klasické barevné odstíny z testovacích flotil takřka vymizely, o to víc mě potěšila jednoznačná červeň, do které byla oděna testovaná 330d. Jinak nenápadné auto budí v ohnivém kabátku daleko jiskrnější emoce, podpořené parádními litými „osmnáctkami“, rafinovanou přídí à la Z4 nebo zadními světly s typickými trubicovými diodami.

BMW jsou proslulá rozbujelostí seznamu příplatkové výbavy a hrátky s webovým konfigurátorem dokáží budoucímu majiteli značně zkrátit nejeden dlouhý zimní večer, ale také patřičně navýšit původně zamýšlený rozpočet. Kromě základního provedení a již tradičního M-paketu BMW přidává tři další verze (Luxury, Modern, Sport), my jsme jezdili ale právě s atraktivním „emkovým“ interiérem. Ten byl vedle červené dekorativní linky, prostupující takřka všechny partie, charakteristický vynikajícími sedačkami, skvělým volantem a několika dalšími maličkostmi. Oproti minulé generaci je v interiéru patrný posun v kvalitě zpracování i použitých materiálech, která se svým celkovým pojetím navrací na pomezí špičkové úrovně řady E46. Každá legrace samozřejmě něco (nemálo) stojí, obecně lze ale říci, že pokud si nekoupíte vyložené „holátko“, dostanete s novou „trojkou“ klíče od velmi útulného a vkusného obýváčku. Na první pohled se prořidičsky orientovaná architektura interiéru shoduje s řadou 1, celkový dojem byl ale navzdory černému stropu o poznání vzdušnější a prostornější – minimálně pokud jde o přední sedadla. Vzadu to navzdory některým firemním proklamacím ani nadále žádná velká hitparáda není, my to však „trojce“ nezazlíváme. Estetické řešení přístrojové desky je jistě na vysoké úrovni, na můj vkus možná ale až trochu moc spletité. Dominantou je špičkově graficky ztvárněný informační displej s ovládacím rozhraním iDrive, na jehož věčně vytyčenou polohu nad středovým panelem si stále ještě musím zvykat. Naproti tomu klasický přístrojový štít s decentně integrovaným displejem palubního počítače, stejně jako středový panel s bytelnými tlačítky ovládání audia a topení, patří do zlatého fondu funkcionalit z rodu BMW. Útlý zavazadlový prostor předvádí pravidelné tvary i sklopná opěradla. Přístup je sice velmi úzký, navzdory tomu jsme však v autě úspěšně převáželi dvě dospělá jízdní kola.

(+) kvalitní zpracování a použité materiály

(+) špičková přední sedadla a volant

(-) méně místa vzadu

V tržním prostředí všepožírajícího downsizingu, ke kterému se pod praporem Efficient Dynamics hlásí i sama německá automobilka, není příliš prostoru pro rozvášněná dobrodružství velkoobjemových agregátů s počtem válců větším nežli čtyři. Výjimečnost BMW ale tkví mimo jiné právě v tom, že dostatečně pošetilým zákazníkům dokáže takové, na dnešní dobu čiré bláznovství, bez skurpulí nabídnout. Díky tomu jsme dostali do ruky klíčky od „trojky“, v jejíž přídi se tísnil až nesmyslně výkonný vznětový třílitr, jehož trakce byla podpořena pohonem všech kol xDrive. Nejsem si vskutku jist, jak dlouho se tato báječná kombinace v ceníku udrží, o to víc jsem ale hltal každý kilometr za volantem. Starý známý bavorský třílitr je naprosto důstojným pohonem i pro „tank“ ráže X5, s rozpohybováním výrazně lehčí (i když ne zrovna vychrtlé) „trojky“ si však jeho výkonové parametry poradí přímo zdrcujícím způsobem. Ostatně, taková hodnota zrychlení z nuly na stovku (5,3 s) vystihuje jeho schopnosti poměrně kulantně. Po nastartování mě lehce zaskočilo poměrně zřetelné dieselové „kadlování“ pronikající do kabiny. Není to sice nic strašného, ale vzhledem k cenovce vozu bych očekával o něco lepší akustický komfort. Veškeré případné úšklebky ale zmizí v prachu za brutálně akcelerujícím vozem pár zlomků vteřiny poté, co polechtáte plyn v režimu Sport nebo nejlépe Sport +. Výhradně dodávaný osmistupňový automat ZF sice nikdy úplně nenahradí trojpedálovou klasiku, ve svém oboru však patří do nejužší špičky. Velký počet „kvaltů“ umožňuje nesmírně těsné, a tudíž efektivní odstupňování, a pokud elektroniku přeladíte na sportovní notu, dovede sázet rychlosti nahoru-dolů, jak když bičem mrská. Proces je to přitom obdivuhodně plynulý, prostý zbytečných zmatků a přehmatů. V „efficient“ módu Eco Pro vás převodovka jen zřídka pustí přes 1 500 otáček a nechá přeplňovaný šestiválec bohorovně exhibovat s jeho studnicí točivého momentu, který je v nemalém množství k dispozici velmi záhy po minutí jedničky na otáčkoměru. I tohle nastavení stačí na velmi nadprůměrnou dynamiku v běžném provozu, ty pravé hrátky se zápalkami v okolí hromádky střelného prachu však přinesou až oba sportovní módy. Otáčky ostře reagujícího motoru pod plynem nepadají pod 3 500 a vzdálenosti mezi zatáčkami se osudově zkracují. U 330d se mi vždycky náramně líbil mocný lineární zátah a aktuální provedení kratochvíle spojené s ultimativní pružností dotahuje k dokonalosti. To vše při velmi rozumných provozních nákladech. Ve městě se hravě vejdete do sedmi litrů, na dálnici ve 130 km/h točí motor jen málo přes dva tisíce, což obnáší 6,5 litru a až výrazně agresivní jízdní styl vnutí digitálnímu ukazateli dvojciferné hodnoty.

(+) síla, která je k dispozici prakticky v jakýchkoliv otáčkách

(+) velmi dobrý automat

(+) nízká spotřeba

Je trochu paradoxní, že za dobu, co BMW razí okřídlené heslo „radost z jízdy“, uvedla automobilka na trh řadu modelů, které tuto kdysi posvátnou kategorii v seznamu priorit ze své podstaty rozhodně neupřednostňují. Řada 3 je naštěstí přes všechny oprávněné i neoprávněné výhrady stále takovým vozem, jehož vodění zatáčkami dokáže zručnému řidiči vždy a znovu vykouzlit smyslný úsměv na tváři. V případě verze 330d pak nejde jen o radovánky při vyřezávání oblouků, ale možná ještě spíš o poněkud prostší formu adrenalinu při drtivé akceleraci v přímce. Po celou dobu testu jsem se totiž tak úplně nedokázal vystříhat dojmu, že právě zhýralý bijec pod kapotou je tím, kdo obstarává většinu „zábavy“ s tím, že zbytek auta na jeho dominanci malinko hřeší. V tomto případě mluvím hlavně o řízení, které je sice hbité a přesné, že by ale nějak zřetelněji „vazbilo“, to se říct nedá. Čtyřkolka v podání systému xDrive je v případě nadupané trojky nesmírně užitečným pomocníkem, který má rozhodující podíl na efektivním přenosu síly motoru na vozovku – ostatně o něco lepší hodnota zrychlení z 0 - 100 oproti „zadokolce“ (navzdory o 90 kg větší hmotnosti) mnohé napovídá. Elektronika v běžném režimu teoreticky posílá 80 % tahu na zadní kola, poměr se ale umí dle aktuálních podmínek proměnit od čistě zadní trakce až k variantě 50-50. Trojka vybavená xDrivem je oproti klasice v zatáčkách citelně neutrálnější, jakkoliv přetáčivost stále dominuje. Pomoc zabírajících předních kol je pak nejvíce patrná na výjezdu, kde neztrácíte setiny s prokluzující zadní osou. Obecně vzato je auto v zatáčkách velmi slušně čitelné, málokdo si ale troufne na hrátky s plným využitím potenciálu motoru. Zcela dominantní je ve srovnání s klasikou čtyřkolka na mokrém povrchu, kde poskytuje jistotu i v dost těžko představitelných rychlostech. Podvozek s osmnáctipalcovými koly pracoval na českých silnicích obstojněji, než jsem čekal, i tak je ale jasnou preferenční skupinou spíše hladký povrch. Ve skutečného démona v rukou sebeméně zkušeného řidiče se 330d mění v levém pruhu dálnice. Jen s málokterým autem podobné velikosti dosáhnete tak snadno děsivých rychlostních průměrů s minimální námahou.

(+) výborná trakce čtyřkolky

(+) předvídatelný podvozek

(-) hůře komunikující řízení

Po nějakém čase stráveném jezděním se silným sedanem kompaktních rozměrů si člověk dříve či později začne klást otázku, proč všichni stále tolik prahnou po praktických karoseriích liftback či SUV, když klasická varianta dokáže nabídnout tolik „muziky“. Jistě, BMW 330d xDrive je možná poněkud extrémní případ, právě jeho „nesmyslnost“ jej však činí tolik kouzelným a v konečném důsledku i nepostradatelným králem dieselové nabídky ve své kategorii. Smysluplným pomocníkem, uvádějícím newtonmetrové orgie přeci jen o něco více do kontaktu s povrchem zemským, je v tomto případě jednoznačně doporučeníhodný pohon všech kol, jemuž zdatně sekunduje osmistupňový automat.