Opel Zafira přišel v roce 1999 s tak propracovaným řešením vnitřního prostoru, že na to mnoho konkurentů dodnes nenašlo odpověď. Lidé mu jsou pro jeho praktičnost ochotni odpustit i drobné vrtochy, jimiž na sebe také upozorňuje.

Opel Zafira je téměř o dvacet centimetrů kratší, než třeba Škoda Octavia a přesto uveze až sedm cestujících. Tomu se říká dobré využití obestavěného prostoru.

Na první pohled je zafira kombíkem s vyšší stavbou karosérie, který má dvě sedačky vpředu a tři vzadu. Systém FLEX 7 totiž zůstává vašemu zraku většinou skryt. Až v případě potřeba povstanou ze dna zavazadelníku další dvě místa, jenž tvoří třetí řadu. Podobný systém již v minulosti používala některá velká kombi, v nich však šlo pouze o místa nouzová. Dvě nepříliš vzrostlé osoby zde seděly opačně – zády po směru jízdy. V zafiře sedí normálně, pouze jim život trochu komplikuje obtížnější přístup přes sklopená zadní sedadla. Obě dvě zadní místa nejsou spojena v lavici, ale lze je vyklápět samostatně. Takže zafira je vůz pěti, šesti či sedmimístný. Oceněníhodná je lehkost, s jakou lze se zadními místy manipulovat. Žádné zadrhávání, na které jsme zvyklí od sklopných a vyjímatelných sedaček velkých MPV.

Zafira je blízce techniky příbuzná druhé generaci modelu Astra. S ní má společné motory, převodovky i většinu dílů podvozku. S motory to zezačátku nebyla žádná sláva. Zájemce si v prvním roce produkce mohl vybírat pouze ze dvou zážehových (1,6 a 1,8 litru) a jednoho slaboučkého vznětového 2,0 DI. Výkon 60 kW byl opravdu příliš málo na tak velký vůz, ani šestnáctiventilová technika a pohon rozvodového mechanismu bezúdržbovým řetězem nemohou přesvědčit člověka ke koupi. Hned o rok později byl vystřídán výkonnější verzí s vyšším plnicím tlakem a mezichladičem – 2,0 DTI 16V (74 kW). Ta již stačí na rodinnou jízdu. Přesto nejlepší volbou je větší motor (ale konstrukčně velmi podobný) 2,2 DTI 16V (92 kW), jenž však přišel až v roce 2002. Tyto Opelovy nové diesely nejsou špatné, přímé vstřikování radiálním čerpadlem jim zajišťuje úspornost a přitom se ještě obešly bez Common-Railu s jeho choulostivými a velmi drahými vstřikovači. Své mouchy však také mají. Pokud málo táhnou, mohou za to měřiče hmostnosti vzduchu, zejména jejich složitější pětipinové verze. Také platí, že opelův diesel nepatří svoji kvalitou k extratřídě – půl milionu najetých kilometrů bychom od něj nečekali. To spíš tak do dvou set padesáti by měl jít vůz z domu.

Kdo chce mít jistotu bezprobémového provozu, měl by zvolit některý ze zážehových motorů. Jen pozor na to, že v prvním roce výroby předepisoval Opel výměnu rozvodových řemenů včetně kladek atd. již po 60 tisících najetých km, což značně prodražuje provoz. Hledejte proto mladší vozy, jsou celkově vychytanější, například již u nich nevržou sedačky.

Astra G a s ní i zafira byly jedny z prvních vozů, vybavené elektrickým posilovačem řízení. Ten však v městském provozu spotřebuje hodně energie a tak dost zatěžuje alternátor. Zdroj proudu klidně již v 60 tisících km úplně zkolabuje a budete mít štěstí, pokud jej někdo dokáže zrepasovat. U kupovaného vozu proto určitě změřte dobíjení. Pokud vám chvílemi přestává pracovat posilovač řízení, tak příčina není v něm, ale právě v selhávajícím alternátoru a poklesu napětí v palubní síti. Pokud ručičky přístrojů spadnou na nulu a kontrolky na vás začnou svítit jako barevná hudba, jeďte rovnou do nejbližšího servisu a nevypínejte motor, již byste znova nenastartovali.

Další překvapení vám dokáží nachystat zadní tlumiče pérování. Kdo by to čekal, že také klidně po 60 tisících najetých km začnou téct. Ani poslední díl výfuku nevydrží tak dlouho, jak by člověk od moderního auta čekal.