Zlaté české ruce existují: Kousek za Prahou vznikají unikátní expediční auta

Ondřej Adamovský je nadšený cestovatel, konstruktér i technik. Schopnosti svých expedičních aut zkouší nejdříve na vlastní kůži. Ondřej Adamovský se dvě desítky let živil jako IT specialista. Na konci minulého roku však dal této práci vale a rozhodl se začít novou životní etapu. Při ní využije své téměř desetileté zkušenosti se stavbou expedičních vozidel.  Nyní už je tedy nejčastěji k vidění v dílně vybudované na okraji vesničky Bojanovice, pár kilometrů od Mníšku pod Brdy. Místo počítačové myši nejčastěji drži v rukou různé typy ručního či elektrického nářadí.

Jeho expediční automobily mají vlastní originální značkou New Age Nomads. "Práce v IT už mě přestala bavit, nebyly za tím žádné pořádné hmatatelné výsledky, zato tohle ne něco jiného," říká a ukazuje na středně velký nákladní automobil Mercedes-Benz Vario. S ním se v srpnu vrátil ze své druhé velké expediční cesty. "Projeli jsme západní Afriku od Maroka až do Ghany. Na cestě jsme byli od ledna do srpna a ujeli 27 000 kilometrů," říká Ondřej, který se na cestu vypravil ve společnosti své přítelkyně a psa.

Ještě před startem expedice však po večerech a víkendech rok pracoval na úpravách auta a vnitřním vybavení obytné části.

Na autě kompletně renovoval šasi a pak třeba také vyměnil původní stolitrovou nádrž za jinou s objemem 250 litrů. "To abych měl jistotu, že ujedu alespoň tisíc kilometrů . Spotřeba tohoto auta je totiž v průměru 18 litrů na sto kilometrů," říká. Navíc na zadní nápravě se místo původní dvojmontáže ocitla kola s rozměrem 19,5 palce.



O pohon se stará čtyřlitrový čtyřválec s výkonem 150 koní, který pohání všechna čtyři kola. "Bohužel jsme ale skoro celou zpáteční cestu museli jet pouze s pohonem zadních kol, protože se zadřel kardan. Než jsme na to však přišli, tak praskl nosník mezinápravové převodovky a cestou jsme ho museli třikrát nechat svařit," vzpomíná na trable.

To, že s pohonem pouze zadních kol není radno zajíždět na písečnou pláž, si pak několikrát vyzkoušel. "Jednou jsem s lopatou v ruce při vyprošťování strávil skoro šest hodin," vzpomíná.

Motor pracoval poměrně spolehlivě, ovšem jeho již tak nepříliš výkon se ještě o zhruba dvacet procent snížil poté, co jim došla zásoba kapaliny Ad Blue a v Africe ji nebylo možné nikde koupit. "Bohužel až doma jsem se pak dozvěděl, že u téhle generace motorů se příslušné čidlo dá ještě ošálit tím, že do nádržky nalejete vodu.

Na cestu se Ondřej s partnerkou vydali pouze s jedním rezervním kolem a to také nepoužité zase přivezli zpět. "Možná mám štěstí, ale já jsem na cestách ještě nikdy nepíchl," říká.

Zatímco zvenku auto, zejména teď po návratu z cesty nevypadá jako luxusní dopravní prostředek, uvnitř je to úplně jiná píseň. Člověku se vůbec nechce věřit, že kompletní vnitřní vybavení si Ondřej dělal sám. Včetně rozkládacího dvojlůžka, kuchyňské linky, malé sedací soupravy a vybavení koupelny. A pochopitelně s tím souvisejicích veškerých rozvodů. Měl s tím navíc už své zkušenosti. V roce 2014 totiž s rovněž vlastnoručně upraveným nákladním vozem Iveco Eurocargo projeli velkou část Asie a dojeli aždo Mongolska. Tohle auto nakonec Ondřej prodal, a proto pro novou expedici musel postavit nové.

"Sice už mám docela dost zkušeností, ale pořád se učím. Například jsem před stavbou tohoto auta nevěděl, že existují různě kvalitní nerezové plechy. V Africe, při obrovské vlhkosti a slaném vzdouchu u oceánu pak i nerezová nádrž a další součástky začaly lehce korodovat," uvádí konkrétní problém. Například schody vypadají, jako by měly za sebou roky intenzivního používání. "Příště tedy musím sehnat speciální typ určený pro takové extrémní klimatické podmínky," říká například. Také už by se prý nevydal do podobných končin bez klimatizace. Zatímco nezávislé plynové topení totiž v autě je, tak klimatizace chybí.



Tyto poznatky může začít uplatňovat již brzdy. Jistý nadšenec z Berlína si u něj totiž objednal stavbu dalšího originálního expedičního auta. Opět to bude na podvozku nákladního Mercedesu. "Unikátní to ale bude v tom, že zatímco já jsem vždy měl třeba vařič i troubu na plyn, on chce všechno na elektřinu. Kvůli tomu bude na střeše šest velkých fotovoltaických panelů," říká. Navíc půjde o auto s možností spaní pro čtyři lidi. S prací začne ještě tento měsíc.

On sám zatím další expediční cestu neplánuje. I proto, že i své vlastní auto má po drobné renovaci v plánu prodat. "Jednou však opět někam vyrazíme," tvrdí. I proto, že mu zřejmě za nějaký čas začnou chybět různé dobrodružné zážitky. "Už nesčíslněkrát se nám stalo, že po nás policisté chtěli úplatky, a když jsem byl neústupný, tak začali vést třeba řeči o tom, že se jim líbí moje brýle či boty," vzpomíná. Při této cestě měl prý ovšem nejvíce nahnáno, když policisté v Mauretánii, kde tamější muslimují nejenže absolutně nepovolují prodej alkoholu, ale do země se ani nesmí dovážet, v jejich autě našli láhve s pivem. "Věděl jsem, že budou auto prohlížet, a tak jsem zásobu asi padesáti piv dobře uschoval na nepřístupná místa. Dvě jsem ale na poslední chvíli dal do barelu se špinavým prádlem. I tam ale policista neváhla sáhnout. Pak následovala skutečně důkladná prohlídka celého auta a většinu piv se jim podařilo najít. Vyhrožovali vězením, pak chtěli pokutu 200 eur, ale když jsem jim řekl, že mám posledních 80, brali i ty. Nakonec jsem ještě sebral odvahu, šel znovu za nimi a řekl, že mi dochází nafta a bankomat na výběr široko daleko nikde. Takže mi ještě nakonec 40 vrátili," říká dnes již s úsměvem.