Jak hrdina ze Sedmi statečných, Steve McQueen, tak tak přežil závod Šestidenní

To, že byl Steve McQueen americkým hvězdným hercem je známá skutečnost. O něco méně je možná známé to, že byl také automobilovým a motocyklovým závodníkem. Skoro vůbec se u nás neví, že pro svou velkou zálibu, kterou motoristické podniky bezesporu byly, používal pseudonym Harvey Mushman nebo že s národním týmem USA před šedesáti lety startoval na mezinárodním motocyklovém závodu Šestidenní.

• Největší popularitu mu přinesla role ve filmu Sedm statečných
  
• Vítěz dvanáctihodinovky v Sebringu
  
• Start ve 24 hodin Le Mans mu zatrhli producenti
  
• Jako člen vůbec prvního týmu Američanů na Šestidenní
  
• Vyřadil jej střet s neukázněným divákem

Steve McQueen za svůj život ztvárnil celou řadu filmových rolí a když v některých scénách měl řídit motorku nebo auto, vždy to byl on, kdo seděl za volantem nebo řídítky. Pouze v některých pasážích, jako například při přeskoku bariéry z ostnatého drátu ve filmu Velký útěk, nebo v některých automobilových honičkách snímku Bullitův případ, jej zastoupil kaskadér. Důvodem byla vysoká uzavřená pojistka herce.

Narodil se jako Terence Stephen McQueen 24.března 1930 v nemocnici Sv. Francise v Beech Grove, ve státě Indiana. Jeho otec William McQueen byl pilotem-kaskadérem v leteckých cirkusech a rodinu opustil krátce po Stevově narození. Matka Julia Ann nebo také Julianne Crawford jej dala na nějaký čas k výchově strýci Claudovi na velkou farmu v Slateru ve státě Missouri.

Několik životopisců uvedlo, například Penina Spiegel v knize McQueen: the untold story of a bad boy in Hollywood - McQueen: Nevyřčený příběh zlého chlapce v Hollywoodu (Berkley Books, 1987), jako důvod Stevova přesunu ke strýci, že McQueenova matka byla alkoholička.

V období puberty byl členem pouličního gangu a určitý čas strávil v nápravném zařízení pro problémové chlapce v kalifornském Chino Hils. Odtud odešel do služby k námořní pěchotě. Poté vystudoval herectví v New York's Neighborhood Playhouse pod vedením Uty Hagen. Příležitostně hrál v divadle.

Ve filmu debutoval v roce 1956 a první významnou roli dostal o dva roky později. Byl mužnou a ikonickou americkou filmovou hvězdou 60. a 70. let 20. století. Podle portálu wikipedia, působil chladně a stoicky, za což si vysloužil přezdívkou King of Cool – Král chladu. McQueenem ztvárňovaní hrdinové často mluvili svou filmovou akcí a jen zřídka slovy.

Upozornil na sebe také v dvoudílné televizní prezentaci Westinghouse Studio One s názvem Obránce. Poté se hollywoodská manažerka Hilly Elkinsová rozhodla, že takzvané béčkové filmy by byly kategorií, kde by se mohl jako mladý herec prosadit. McQueenovou první filmovou rolí byla malá rolička ve filmu Někdo tam nahoře mě má rád z roku 1956, režiséra Roberta Wise, v hlavní roli s Paulem Newmanem.

První hlavní roli McQueen získal v roce 1958 ve filmu The Blob, kde si zahrál s Anetou Corsaut, a v následujícím roce přišly i další snímky, jako Never Love a Stranger a The Great St. Louis Bank Robbery (1959).

Největší popularitu získal jako pistolník Vin ve filmu Sedm statečných (The Magnificent Seven, 1960).

O svých jezdeckých kvalitách na motocyklu přesvědčil ve snímku Velký útěk (1963), který vypráví příběh z II. světové války, podle skutečných událostí o útěku 75 spojeneckých letců ze zajateckého tábora Stalag Luft III v Saganu.

Automobilový řidičský um zase Steve McQueen předvedl při honičkách ve filmu Bullitův případ (1968).

O tom, že mu motorismu učaroval na celý život, svědčí fakt, že už v době studií herectví si vydělával tím, že jezdil motocyklové závody Long Island City Raceway. K tomuto účelu si koupil dva motocykly, a to Harley-Davidson a Triumph. Brzy se stal vynikajícím závodníkem a každý víkend vyhrál asi 100 amerických dolarů, což by dnes, jak uvádí portál wikipedia, odpovídalo částce 1 100 amerických dolarů. McQueen zvažoval, že bude profesionálním závodním jezdcem.



Později začal závodit i s automobily. V roce 1970 jel závod 12 Hours of Sebring a s Peterem Revsonem vyhráli s vozem Porsche 908/02 svou třídu třílitrů, když McQueen řídil se sádrou na levé noze, po nehodě na motocyklu před dvěma týdny. Odjeli, stejně jako vítězná posádka Guiti – Vaccarella – M. Andretti na Ferrari, 248 kol a na celkové vítězství jim chybělo 21,1 sekundy..

McQueenovo závodění se ale nezamlouvalo filmovým společnostem, se kterými měl uzavřené smlozvy na natáčení. Jeho velkým snem bylo startovat v závodě 24 hodin Le Mans. Ten se ale nikdy neuskutečnil.

V roce 1970 už byl dokonce nominován do závodu, kde měl po boku dnes legendárního pilota F1 Jackie Stewarta řídit Porsche 917. Filmoví producenti ale hrozili, že pokud závod pojede, u filmu definitivně skončí.

„Tváří v tvář volbě, zda jet 24 hodin v závodě nebo řídit celé léto při natáčení filmu, se nakonec rozhodl pro to druhé,“ píší Mathews L. Stone v knize McQueen's Machines: The Cars And Bikes Of A Hollywood Icon - McQueenovy stroje: Auta a kola hollywoodské ikony (Motorbooks, 2010).

Je nutné připomenout, že McQueenovi by v tomto případě nepomohlo ani to, že pro závodění hlavně na off-roadových tratích v dřívějších dobách používal pseudomyn Harvey Mushman. Do závodu 24 hodin Le Mans by totiž musel nastoupit pod svým pravým jménem.

Tak trochu si to McQueen vynahradil, když ztvárnil hlavní roli ve filmu Le Mans z roku 1971, kde si vyzkoušel jak se jezdí na tomto obtížném okruhu, v té době často i rychlosti překračující 320 kilometrů v hodině. Akční snímek natočil režisér Lee H. Katzin.

Film zaujal fascinujícím pohledem do světa automobilových závodů a jeho zákulisí, kameru podle České filmové databáze vedli René Guissart Jr. a Robert B. Hauser, stejně jako autentickými místy závodu. Působivou hudbu k filmu napsal známý francouzský skladatel Michel Legrand.

V září roku 1964 se Steve McQueen dokonce jako závodník zúčastnil mezinárodního závodu Šestidenní. Postaral se s kolegy o senzaci, protože to bylo vůbec poprvé v historii, co se této enduro soutěže zúčastnil americký tým. Navíc závod se jel v Erfurtu, v tehdejší socialistické NDR.

McQueen tvořil tým bojující o stříbrnou vázu Šestidenní s bratry Budem a Davem Ekinsovými, Cliffem Colemanem a náhradníkem Johnem Steenem. Jeli na motocyklech Triump. Bratři Ekinsové a Steen měli k dispozici pro třídu 500 ccm stroje T100SC, Coleman a McQueen měli pro třídu do 750 ccm dvojici motocyklů s označením TR6SC. Při zahajovací ceremoniálu McQueen nesl americkou vlajku.

Při samotném závodě měl McQueen, který jel se startovním číslem 278, na sobě bundu Barbour International, která byla v té době motorkářskou bundou používanou téměř všemi britskými závodními týmy. Do závodu zasáhl ještě tým USA B, složený z amerických jezdců žijících v Evropě.



McQueem stihl odjet tři dny. V průběhu prvních dvou zažil několik karambolů, ale ten, co jej potkal třetí den znamenal konec v závodě.

„Když se na svém Triumphu řítil poměrně vysokou rychlostí úzkou roklí, náhle mu vjel z boku do cesty trati na motorce jeden z neukázněných diváků. Steva svým nárazem poslal do vzduchu. Po letu vzduchem následovalo brutální přistání na zem. Steve utrpěl zranění v obličeji a odřeniny nohou. Měl štěstí, že přežil, protože jeho motocykl odletěl do rokle. Pro Steva McQueena závod skončil,“ informuje web Steve McQueen online.

V podobném duchu hovořil v textu na portálu Federico de California Oriol Puig Bulto, prezident Mezinárodního technického panelu FIM, v 60. letech zkušený španělský offroadovým jezdec, který se v letech 1962 až 1970 se zúčastnil devíti závodů Šestidenní a v roce 1964 byl v Erfurtu.

„Podle mého názoru byli všichni členové amerického týmu dobří jezdci, zvyklí jezdit v poušti a v suchém terénu, ale ne tolik v blátivých úsecích po lesích a kopcích střední Evropy. Také podle mě jeli šestidenní závod příliš „šíleně“ a často havarovali. Pamatuji si, jak jsem viděl Steva a některé další členy amerického týmu jezdit s roztrhanými blatníky a ohnutými řídítky a také s modřinami v obličeji. Nejznámější členové týmu Steve McQueen a Bud Ekins museli třetí a čtvrtý den po několika těžkých haváriích odstoupit. Ale další členové dojeli,“ vzpomínal před lety na závody v Erfurtu Oriol Puig Bulto.

V obou disciplínách, tedy v Mezinárodní trofeji i ve Stříbrné váze v roce 1964 vyhráli domácí jezdci NDR.

Nejlepší výkony mezi jednotlivci zaznamenali Siegfried Rahut na malém Simsonu 49cc, Peter Uhlig 173 MZ, Werner Salevsky 242 MZ, Bernd Uhlmann 292 MZ, G. Pohlan 73cc Simson a F. Williamowski 352 MZ, všichni tehdejší NDR.

Podle webu Podle webu Speed Trucks Tales skončil sedmý polský veterán Zdeněk Polanka na stroji ČZ 175. Jenže…

V tomto případě se autoři pletou, protože se jednalo o československého veterána Šestidenní Zdeňka Polánku. Týmy USA s 10 jezdci neměli příliš šťastnou účast. Na startu závodu bylo 226 jezdců, 164 jich závod dokončilo a 62 nedokončilo.

• Steve McQueen byl uveden do Síně slávy off-roadového motoristického sportu v roce 1978. V roce 1971 financovala společnost McQueen's Solar Productions klasický motocyklový dokument On Any Sunday, ve kterém McQueen vystupuje spolu se závodními legendami Mertem Lawwillem a Malcolmem Smithem. Ve stejném roce se také objevil na obálce časopisu Sports Illustrated na motorce Husqvarna.68]
• McQueen navrhl sedadlo pro motorsport, na které byl v roce 1971 vydán patent.
• V segmentu natočeném pro The Ed Sullivan Show svezl McQueen Eda Sullivana vysokou rychlostí po pouštní oblasti v dunové bugině. Potom Sullivan řekl: „Tak to byla pekelná jízda!“
• Podle svědectví McQueenova syna Chada vlastnil Steve kolem 100 klasických motocyklů a také kolem 100 exotických aut a veteránů. Ale o tom až někdy příště…

Famózní herec a závodník Steve McQueen zemřel 7. listopadu 1980 po dlouhém boji s rakovinou ve 3.45 hodin ráno na Juárezské klinice ve městě Chihuahua v Mexiku, dvanáct hodin po operaci, kdy mu byly odstraněny četné metastatické nádory v krku a v břiše. Bylo mu 50 let. Podle El Paso Times zemřel ve spánku.