Kde vznikla legenda? Rolls se s Roycem zřejmě v hotelu Midland nikdy nesešli

Stvořili legendu a miliardový byznys trvací již 120 let. Charles Stewart Rolls a Frederick Henry Royce se údajně setkali v grilovací restauraci hotelu Midland v Manchesteru. Hned na první schůzce, která se měla uskutečnit 4. května 1904, se prý dohodli, že spolu začnou podnikat. Tak vznikla značka Rolls-Royce, synonymum pro tu nejluxusnější třídu aut i pro pohon obřích letounů. Ovšem podle spisovatele Ed Glinerta bylo všechno jinak, ačkoliv ve vstupní hale manchesterského hotelu Midland se dodnes nachází pamětní deska, která ono slavné setkání obou automobilových průkopníků připomíná.

„Příběh pochází od Henryho Edmundse, obchodníka, který na jaře roku 1904 doprovázel Rollse do Manchesteru: Vzpomínám si, že jsme šli do hotelu Great Central v Manchesteru a poobědvali spolu. Myslím, že oba muži se do sebe zamilovali na první pohled,“ citoval Glinert údajnou vzpomínku Henryho Edmundse před pár lety pro titul I love Manchester.

Automobily Rolls-Royce stále patří k těm nejdražším a nejluxusnějším:

Ze schůzky se nedochovala žádná fotografie ani z ní nebyl sepsán žádný záznam. „Nikdy nevyšel na světlo žádný spolehlivý důkaz o tom, co přesně si Rolls a Royce řekli nebo jaká obchodní ujednání spolu na základě tohoto prvního setkání udělali. Příběh ve skutečnosti vznikl až v 50. letech minulého století, dlouho poté, co byli oba muži mrtví,“ tvrdí Glinert.

Jak se stal tento příběh doopravdy? Kdo vlastně byli oba pánové a kdo se spolu s nimi na zrodu legendy jménem Rolls-Royce nejvíce podílel?

Charles Stewart Rolls se narodil 27. srpna 1877. "Vystudoval elitní Eton College a Trinity College v Cambridge a již od raného mládí se velice zajímal o stroje a vůbec o všechno, co nějak souviselo s mechanikou,“ píše o něm časopis MM Průmyslové spektrum.

K Rollsově lásce k motorům se brzy přidal i obchodní talent. Začal na britském trhu prodávat první auta francouzské značky Peugeot a belgické Minervy, na jejichž dovoz si vytvořil firmu s pomocí peněz svého otce 1. barona Llangattocka. Stal se však také prvním, kdo naopak britská auta vyvážel do Francie.



Vedle obchodování se navíc světu motorů náruživě věnoval i jako milovník a uživatel.  „Rollse bylo možno záhy spatřit také mezi prvními průkopníky leteckého sportu. Vlastně lze říci, že byl druhým britským občanem, který dostal licenci k létání v Královském aeroklubu. A rozhodně svůj klub ani své odhodlání být nejlepším nezklamal, zejména když jako vůbec první na světě přeletěl Lamanšský průliv z anglické půdy nad břehy Francie a zpět,“ píše MM Spektrum (k tomuto slavnému dvojitému přeletu došlo 2. června 1910, Rolls při něm strávil ve vzduchu 95 minut, pozn. red.).

Prvenství sbíral i ve světě motorismu. „Překonal světový pozemní rychlostní rekord v roce 1903 v Nottinghamshire během kvalifikačních zkoušek pro kandidáty do britského reprezentačního týmu na Gordon Bennett Cup. Ve svém Mors jel rychlostí 84,73 míle za hodinu (136,36 kilometru za hodinu), byl ale diskvalifikován kvůli podezřelému časovacímu zařízení (australský kriketový tým manipuloval s hodinami),“ dodává Gilnert.

Frederick Henry Royce byl o 14 let starší než Rolls. V době, kdy se jeho budoucí společník ve čtvrti Mayfair narodil, prý roznášel telegramy. Byl nejmladším z pěti dětí zkrachovalého mlynáře, který zemřel, když bylo malému Henrymu devět let, takže ten pak musel namísto školy pomáhat matce vydělávat na živobytí.



„Věci se daly do pohybu, když získal v roce 1879 s finanční podporou své tety kýžené učňovské místo v dílnách železniční společnosti Great Northern Railway v Peterborough. Byl tam okamžitě zjevně ve svém živlu a rychle se u něj projevilo jeho přirozené nadání pro design i jeho vrozená zručnost. Jeho talent ukázala jako první sada tří miniaturních koleček, která vyrobil z mosazi. Tyto kusy jasně demonstrovaly příkladnou úroveň zpracování a snahu o dokonalost, kterou si udržoval po celý život,“ píše o Royceovi na svých stránkách Rolls-Royce Motor Cars Pressclub.

V roce 1881 ho zaměstnala začínající společnost Electric Lighting & Power Generating Company, která jej už po roce poslala do Lancashire jako hlavního elektrikáře zodpovědného za pouliční a divadelní osvětlení města Liverpool.

Když brzy nato skončila společnost v nucené správě, Royce si v 19 letech založil vlastní elektrotechnickou firmu. znovu na dlažbě. "Jeho dům na Legh Road v Knutsfordu se v roce 1898 stal v širokém okolí prvním, který byl osvětlený elektřinou,“ píše Gilnert.

Royceova firma vzkvétala, ale na něm se tvrdě podepsalo fyzické i psychické vypětí spojené s jejím rozvojem i dávná podvýživa v dětství a začátkem nového století začal kolabovat. Aby se úplně nezhroutil, pořídil si jedno z prvních aut a jeho inovátorský duch znovu zafungoval. „Obvykle se tvrdí, že toto první auto bylo tak špatně vyrobené a nespolehlivé, že se ho Royce rozhodl vylepšit. Ve skutečnosti se však jeho mysl od počátku soustředila na výrobu vlastního auta od nuly,“ uvádí Rolls-Royce Motor Cars Pressclub.

Odtud už byl jen krok k legendární schůzce, se kterou prý bylo vlastně všechno jinak, než se traduje. „Víme, že Henry Edmunds ten den přicestoval s Rollsem do Manchesteru. Bylo to určitě 4. května, protože Royce dal Rollsovi náramek s datem,“ uvádí Gilnert.

Edmunds podle něj ve svých vzpomínkách zaznamenal, že s Rollsem jeli vlakem z Londýna, ale neuvedl, z jaké stanice. Oba prý seděli v jídelním voze, diskutovali o podnikání a pak poobědvali s Roycem v manchesterském hotelu Great Central.

Problém je ten, že v Manchesteru v té době žádný Great Central Hotel nebyl, což všichni komentátoři, kteří se k tomuto bodu dostali, vysvětlují podle Gilnerta tím, že oba muži museli vystoupit v Manchesteru na Centrálním nádraží (Central Station, dnes Manchester Central) a jít do vedlejšího hotelu, který Edmunds mylně nazval „The Great Central“, ale ve skutečnosti šlo o Midland.

„Dobrý pokus. Až na to, že ten týden neodjížděl z Londýna žádný vlak s jídelním vozem, který by dorazil na Centrální nádraží včas na oběd. Jediný vlak, kterým by se tam mohli dostat, byl ten, který odjížděl z Eustonu v 8:30,“ konstatuje Gilnert.

Jak to tedy celé bylo? Podle Gilnerta je na celé věci zásadním faktorem to, že hlavním nádražím londýnské železnice Great Central Railway v Manchesteru bylo nádraží London Road (nyní Piccadilly), nikoli Centrální nádraží.

Tomu se tak říkalo proto, že prostě bylo v centru, nemělo však nic společného s Great Central Railway. Obrovská cedule s nápisem „Great Central Railway“ se ve skutečnosti nacházela na London Road.

Znamená to tedy, že si pak oba muži vzali taxíka a přejeli přes půl města do hotelu Midland? Ale proč by cestovali tak hloupě? Gilnert prostudoval nejdříve poštovní adresáře z roku 1904, aby zjistil, že se v nich žádný Great Central Hotel opravdu nenachází, a pak prošel i všechny dochované záznamy o podnicích na London Road.

„Byl tam vchod na nádraží London Road z ulice pod nádražím – a hned vedle Velká centrální občerstvovna (v originále the Great Central Refreshment Rooms, pozn. red.). Přesně takové šikovné místečko bez zbytečných hloupostí, kde se dva vyhládlí muži, co nemají čas nazbyt, mohou setkat se třetím, aby trochu probrali obchody,“ uzavírá Gilnert.