Nejbláznivější řazení na světě mělo tři páky – jednu pro každou rychlost

Voliče automatických převodovek mohou nabírat mnoho podob, nicméně jen co poprvé zjistíte, jak zvolit režim „D“, už se nic dalšího učit nemusíte. Tak to platilo a platí u drtivé většiny vozidel, co kdy byly automatem vybaveny. Jenže pak je tady těch pár mimořádných případů, kdy vznikne něco, co se zcela vymyká zažitému standardu. Třeba ten případ, kdy se v továrním americkém Oldsmobilu objevilo nejšílenější řazení na světě, dodané úpravcem Hurst. Dnes už nikoho nenapadne nahlížet na automatickou převodovku s hydrodynamickým měničem jako na pomalejší a rozežranější alternativu k převodovce manuální. Dnešní konvenční automaty už spotřebu nezvyšují a řadí dokonce mnohem rychleji, než by kdy řadil sám řidič s manuálem. Taky proto se postupně dostaly i do velké spousty sportovních aut.

Jenže nebylo tomu tak vždy. Ve velmi dlouhém období, trvajícím od šedesátých až do devadesátých let, byla většina aut ve Spojených státech osazena právě těmi línými a rozežranými automaty ze staré školy. A to včetně těch aut, na která bylo nahlíženo jako na sporťáky. Netrvalo dlouho a začaly se vymýšlely způsoby, jak s takovými auty rychle jezdit, a tedy i ručně ovládat řazení. Dlužno podotknout, že se po mnoho let jednalo o převodovky s mechanickým ovládáním, takže varianta pádel pod volantem, známá dnes už i z nesportovních aut, vůbec nepřipadala v úvahu.

U spousty někdejších automatických převodovek byla sice možnost uzamknout řazení rychlostí, aby převodovka držela zařazenou jedničku nebo dvojku (naprostá většina amerických převodovek byla toho času třístupňová, teprve později čtyřstupňová, případně využívala overdrive). Ale s běžnými voliči řazení hrozilo, že si řidič za jízdy vyřadí na neutrál, nebo v nejhorším případě zařadí zpátečku.

Tento „problém“ otevřel celý nový trh pro automobilové úpravce, kteří nabízeli různé formy sportovního řazení na tehdejší automatické převodovky. Jedním z nejznámějších takových úpravců se stala společnost Hurst Performance, založená v roce 1958 Georgem Hurstem. Mezi její produkty patřily třeba „dual-gate shiftery“ – tedy voliče automatických převodovek, které měly dvě oddělené dráhy. V jedné se řadilo klasicky (P, R, N, D), v druhé byly pouze čísla jednotlivých rychlostí. Myšlenka byla taková, že když se bude chtít řidič svézt sportovně a řadit sám, přesune páku řazení do „sportovního módu“, a bude volit jednotlivé rychlosti bez nebezpečí, že si v řidičském zápalu zařadí neutrál nebo zpátečku.

Úsměvným artefaktem je tehdejší forma reklamy, která řidiče na tyto „sportovní voliče“ lákala. Hurst tehdy velmi šovinisticky rozděloval, že zatímco levá konvenční část voliče je „pro ni“, ta pravá sportovní je „pro něj“. Když řídí ona, prostě řadí D a R, když on, tak může volit jednotlivé rychlosti, jen co mu smysl pro závodění dovolí. Některé verze tohoto voliče měly navíc malý zámeček, který pravou „sportovní“ část uzamknul. Aby se dáma náhodou nespletla, nebo aby si pikolík na parkovišti nespletl vaše auto s dragsterovým speciálem.



Dokonce i „jeho a její“ volič od Hurstu je ale v rámci možností poměrně konvenční. Což se nedá říci o Hurst Lightning Rods – dost možná nejšílenějším způsobu řazení, který se kdy objevil, a to dokonce v sériovém autě. Lightning Rods – což je v překladu něco jako „Bleskové Tyče“ – jsou tři páky, každá pro jednu rychlost. Představte si že sednete do auta a ze středového tunelu na vás kouká „buket“ řadicích pák – asi na něj budete koukat dost nechápavě.

Princip funkce nicméně není nijak složitý. Úplně levá páka je vlastně naprosto konvenční a posouvá se v řadě, kde je nahoře parkovací P, potom neutrál N, zpátečka R, a nakonec pozice D, případně ještě D s overdrivem. Když je zařazená pozice D, fungují dvě páky vpravo pro volbu konkrétní rychlosti. Když jsou obě v zadní pozici, je zařazená jednička. Posunem pravé páky vpřed dáváte dvojku, posunem levé páky potom trojku. Pointa tkví v tom, že každá rychlost má svou páku, takže je minimální šance, že se při řazení spletete. A navíc – a to bylo toho času možná nejdůležitější – to vypadá zatraceně „cool“.

Inspirací pro Hurst, potažmo pro vznik Lightning Rods, byla patrně převodovka Lenco. Závodní modulární převodovka používaná v závodech dragsterů, kterou tvoří několik planetových převodovek pospojovaných za sebe. Každý stupeň má pak svoje vlastní ovládání, a tedy i svojí vlastní páku.



Bláznivý volič Hurst Lightning Rods se objevil v sériovém voze, a sice ve druhé generaci Oldsmobilu Hurst/Olds. Šlo o limitovanou sérii modelu Cutlass, vyráběnou v letech 1983 a 1984. Automobilka Oldsmobile se spojila právě s úpravcem Hurst, aby dala vzniknout „sportovní“ variantě svého velkého kupé. Výsledkem byl Cutlass na tužším podvozku, vybavený hlučnějšími výfuky, vyboulenou kapotou, kratším převodem a silnější verzí osmiválcového motoru Olds 307, která podávala nepříliš oslnivých 180 koní výkonu. Osmdesátá léta holt nebyla na poli amerických sportovních aut příliš veselé období. Ve výsledku nejzajímavějším prvkem vozu je právě to řazení…

Šlo o jediný případ, kdy se řazení tohoto typu objevilo v autě z fabriky, do některých modelů jej ale šlo zakoupit od Hurst coby tuningové příslušenství. A aby toho nebylo málo, volič tohoto typu lze koupit dodnes! Jen už jej nevyrábí Hurst, ale společnost Kiduff Shifters, zabývající se řazením automatických převodovek pro nejrůznější vozy a potřeby.