Tohle české kupé určitě neznáte. Stvořili ho dva nadšenci a vypadá skvostně

Na jednu stranu lze na tento „Minor Coupé“ konstruktérů Hrona a Jégra nahlížet jako na další z řady lidových vozítek, která vznikla díky tvořivosti a šikovnosti jejich majitelů. Na stranu druhou se však jedná o pozoruhodně nadčasovou stavbu s úžasným designem, která by se s trochou nadsázky dala označit za „český hot rod“. Znáte takové ty americké vozy z televize a internetu, které se vyznačují nizounkou linií oken a siláckým vzezřením? Právě "naše" Jawa Minor II ve verzi kupé, vzniklá na základech Aero Minor II Roadster, má všechny tyto prvky.

Přirovnávat české lidové auto z padesátých let k americkým svalnatcům, by však bylo holé šílenství. Ač se to z fotek nemusí zdát, je Minor skutečně drobným autem, jehož rozvor se rozprostírá na délce pouhých 2,3 metru. Pod kapotou potom trůní velmi skromná jednotka v podobě dvoutaktního dvouválce Jawa. Ale abychom pochopili celou konstrukci a pozadí auta, musíme hlouběji do historie.

V první řadě je nutno říci, jak je to vlastně s pojmenováním auta. Jawa Minor II byla druhou generací vozu ze třicátých let, kterou inženýři v Jawě potutelně vyvíjeli během druhé světové války. Potutelně proto, že za války se osobní auta nesměla nejen vyrábět, ale dokonce ani vyvíjet.

V roce 1945 byl každopádně Minor II hotov a připraven k výrobě, jenže vyskytl se jeden poměrně zásadní problém. V tu dobu již znárodněná Jawa totiž nesměla vyrábět nic jiného než motocykly a proto se musela výroba druhé generace Minoru přenechat Leteckým závodům Praha. Z Jawy se tak nuceně stalo Aero, přesto však některé vozy nesly označení „Jawa Minor II“.

Ten s jedinečnou karoserií kupé, postavený konstruktéry Hronem a Hégrem, patří mezi ně.

Konstrukce auta je pochopitelně poplatná době vzniku. Základem je žebřinový rám, na kterém se nachází karoserie s dřevěnou kostrou, osazená plechovými panely. Motor, jak již bylo řečeno, je vodou chlazený dvoutaktní dvouválec Jawa o objemu 616 kubických centimetrů, který je umístěn před přední nápravou. Přední kola také tento malý motor poháněl.

Za motorem se nachází čtyřstupňová manuální převodovka (mimochodem, všimněte si zvláštně umístěné řadicí páky) a trochu nezvykle také chladič, umístěný zhruba uprostřed motorového prostoru.

Dvoutaktní agregát byl plněn karburátorem Solex a jeho výkon pochopitelně dnes nikoho neoslní.  Konkrétně uměl motor poskytnout 20 koní (15 kW), což ovšem stačilo k tomu, aby se lehoučký vůz o hmotnosti necelých 700 kilogramů vyšplhal s maximální rychlostí na 100 km/h. Brzdy jsou bubnové na všech kolech.

Jediný exemplář neotřelého sportovního kupé postavili Hron s Hégrem v roce 1954 po dvou letech stavby. Z Minoru II se stavělo patrně proto, že byl levný a jeho rámová konstrukce dovolovala tvorbu vlastní karoserie.

Po nějaký čas vlastnili vůz sami jeho konstruktéři, ovšem v průběhu osmdesátých let se auto dostalo do Německa, kde prodělalo i menší renovaci do současného stavu, jež zahrnovala mimo jiné i stříbrné lakování.

Po nějaké době se ovšem vůz vrátil zpátky do Česka, když byl před několika lety odkoupen z Německa Muzeem sportovních vozů v Lánech. Právě zde se nachází speciální a ojedinělý Minor dosud, střídavě v depozitáři nebo na hlavních výstavních plochách.

Sice tu ani zdaleka nepatří k největším či nejsilnějším autům, ale svým parádním vzhledem „českého hot rodu“ tu bezesporu vyčnívá.