Motory a zase jen motory: historie ve znamení benzínu a nafty (6. díl)

Přelom tisíciletí přinesl poněkud rušnější dobu do vývoje a výroby automobilů. Začaly se výrazněji prosazovat nové technologie pohonů a nyní jsme svědky nástupu různých hybridních a elektrických systémů. Jenže jak praví klasik, vše už tu jednou bylo. Jako kdyby se začátek 21. století zhlédl v konci 19. a začátku 20. století. V oné době také soupeřily různé technologické principy a konstruktérské přístupy v konstrukci automobilů a jejich pohonů. Už tehdy po silnicích jezdily vedle vozů se spalovacími motory elektromobily, různé hybridní kombinace spalovacích motorů a elektromotorů, či se experimentovalo s řadou pohonných látek a směsí. Nakonec z onoho soupeření vyšly vítězně spalovací motory, a to na dlouhé desítky let, a nebyla to náhoda.

Benz nebyl ani zdaleka první

Za vynálezce moderního automobilu se spalovacím motorem je považován Karel Benz. Ve skutečnosti však byl jen jedním z řady konstruktérů a vynálezců, kteří položili základy automobilismu a automobilového průmyslu. Například britský a francouzský automobilový klub považují za první automobil výtvor Francouze Nicolase Josepha Cugnota z roku 1769. Pravda, šlo o parovůz, ale bylo to první vozidlo pohybující se vlastní silou bez pomoci lidské nebo zvířecí námahy. Nicméně Benz se do historie zapsal právě proto, že na rozdíl od Cugnotova samohybu byl jeho vůz mnohem praktičtější. Nicméně k němu vedla ještě dlouhá cesta.

Na začátku byl první motor s vnitřním spalováním z roku 1806, jež sestrojil švýcarský inženýr François Isaac de Rivaz. V jeho útrobách se ale spaloval vodík s kyslíkem. O dvacet let později Angličan Samuel Brown použil podobný motor k pohonu dřevěného vozu, který zkoušel přímo v Londýně. Na první „dálkovou jízdu“ se v roce 1860 vydal Belgičan Etienne Lenoir, když ve svém Hippomobilu překonal za tři hodiny devítikilometrovou vzdálenost z Paříže do Joinville-le-Pont. Jeho vůz poháněl jednoválcový spalovací motor na plynný vodík.

Nicméně se zásadním příspěvkem do historie automobilismu přišel v roce 1876 německý technik Nikolaus August Otto, když sestrojil první použitelný spalovací čtyřdobý motor. Sice se v něm také spalovalo plynné palivo, ale k moderním motorům na kapalná paliva už nebylo daleko. Zvláště když už šest let před tím ve Vídni německý konstruktér Siegfried Marcus postavil první vůz spalující ve svém nedokonalém motoru benzín. V roce 1883 si Marcus dokonce zajistil patent na první systém zapalování magnetového typu. Těsně po Benzovi pak postavil svůj druhý automobil, který si s jeho slavnějším rivalem v ničem nezadal.

Benzova slavná tříkolka s benzínovým spalovacím motorem spatřila světlo světa v roce 1885 a o rok později na ni dostal i patent. Do roku 1888 se pak datuje začátek její výroby a komerčního prodeje, což znamenalo i začátek pro automobilový průmysl. A v témže roce Benzova manželka Bertha se svými syny podnikla cestu z Mannheimu do Pforzheimu a zpět, aby podpořila jeho snažení a ukázala, že automobil je vhodný pro běžné používání. Šlo vlastně o první reklamní akci propagující automobil, i když původně jela za svou matkou. V roce 1891 Benz postavil první čtyřkolový vůz a dlouhá historie známé německé automobilky mohla začít. Nicméně první sériová výroba automobilů se nerozběhla jen u Benze, jeho vozy v licenci ve stejném roce začal produkovat ve Francii i Emile Roger. Nadnárodní charakter automobilového průmyslu se projevil už v jeho začátcích.

Dalším německým velikánům Gottliebu Daimlerovi a Wilhelmu Maybachovi náleží prvenství v sestrojení čtyřkolového vozu se čtyřválcovým čtyřdobým motorem spalujícím benzín v několika podobách v druhé polovině 80. let. V dalším desetiletí začaly vyrábět více či méně povedené automobily se spalovacími motory i další výrobci, mezi nimi i v Království českém kopřivnická vagonka NW, pozdější Tatra, ve Francii zase například Panhard et Levassor následovaný Peugeotem a Renaultem. Ve Spojených státech se prvním výrobcem motorových vozidel stala v roce 1893 společnost Duryea Motor Wagon.

O masové produkci se dá mluvit až po roce 1900, například v roce 1903 bylo ve Francii postaveno na 30 tisíc vozů, což představovalo skoro polovinu všech automobilů tehdy na světě vyrobených. To byla předzvěst vítězství spalovacích motorů. Na začátku 20. století někteří konstruktéři stále experimentovali s parovozy, elektromobily a různými hybridy, ale konec prvního desetiletí jasně ukázal, že budoucnost patří spalovacím motorům. Ale tehdejším současníkům se to tak na první pohled jevit nemuselo. Příkladem může být firma Studebaker. Ta patřila na konci 19. století k největším americkým výrobcům koňských povozů a vyráběla je až do roku 1919. Nicméně v roce 1902 to zkusila s elektromobily a o dva roky později pro změnu s automobily poháněnými benzínovými motory a až později se stala jejich významným výrobcem.

Diesel a ti druzí

I když je historie vznětových motorů je spjatá se jménem Rudolfa Diesela, tak mezititulek není zcela korektní, protože Diesel vlastně patřil mezi ty druhé. Už v roce 1885 totiž Angličan Herbert Akroyd-Stuart začal experimentovat s konstrukcí motoru, jež by spaloval petrolej, který měl velmi podobné složení jako dnešní nafta. Ten se nehodil do karburátorů, a tak Akroyd-Stuart vymyslel systém vstřikování a v roce 1890 pak podal patent na první vznětový motor. Záhy však s vývojem svého motoru skončil a ke slovu přišel Rudolf Diesel. V letech 1892 a 1893 sestrojil svůj první motor, jehož princip dále vylepšoval a získal řadu patentů nejen doma, ale i v Británii nebo USA. V roce 1896 představil vznětový motor, který dosahoval teoretické účinnosti až 75 procent, což bylo nepředstavitelné v porovnání s 10procentní účinností parních motorů tehdy používaných v průmyslu a dopravě. Není tedy divu, že Diesel zbohatl a vznětové motory jsou spojeny s jeho jménem.

Nicméně v automobilech se výrazněji začaly prosazovat až ve 30. letech 20. století, a to především u nákladních vozů, autobusů atd. Existovaly ale výjimky, například Citroën Rosalie z roku 1933. První vznětové motory se ale v osobních vozech začaly objevovat ve Spojených státech. Šlo o motory Cummins, které se montovaly především do velkých limuzín. I v Německu se vyrábělo několik osobních vozů s diesely, například Hanomag Rekord či Mercedes-Benz 260D. Ostatně právě Mercedes se stal jakýmsi propagátorem osobních automobilů s diesely. I po válce vyráběl různé modely poháněné diesely, což trvá samozřejmě dodnes.

Trendem se diesely pod kapotou osobních aut však začaly stávat až od 60. let, a to hlavně v Evropě. Není tedy divu, že po bok mercedesů se přidaly i některé peugeoty, fiaty nebo citroëny. Později se přidal i koncern Volkswagen, ale také třeba Alfa Romeo. 80. léta patřila především dieselům z líhně koncernu PSA, které o desetiletí později na výsluní vystřídaly ty z Wolsburgu. Dnes není většího evropského výrobce, který by dieselové motory do osobních aut nenabízel.

Vznětové motory dokonce vtrhly i do motorsportu. Asi nejvýraznějším počinem tohoto druhu jsou bezesporu speciály Audi kategorie LMP1 pro světový šampionát vytrvalostních závodů. Nicméně už v roce 1931 Clessie Cummins postavil závodní dieselový vůz, který závodil v Daytoně nebo na Indianapolis 500. O pár let později zase vyslal Bentley vznětovým motorem vybavený vůz na slavnou rallye Monte Carlo. To byly ale jen nesmělé výstřelky, dnes se však se vznětovými motory musí stoprocentně počítat i v motorsportu.

V dalším dílu našeho seriálu se podíváme i do historie elektromobilů, hybridních vozů a automobilů s palivovými články.