Motorová aristokracie stále žije. Jaké jsou dějiny motorů s šestnácti válci?

Přestože většina lidí považuje za vrchol „motorařiny“ vidlicový dvanáctiválec, skutečným králem je vidlicový šestnáctiválce, který vzkřísila automobilka Bugatti. Objem ničím nenahradíš. To alespoň tvrdí Američané. Jiní dodávají, že velký objem musí mít také příslušný počet válců. Ať tak nebo tak, bez ohledu na obor, lidstvo obecně razí pravidlo, že čím větší, tím lepší. A stejný důvod stál také za zrodem automobilového motoru V16.

Na počátku 20. století byl nekorunovaným králem motorů čtyřválec plně postačující tehdejším nárokům. Jenže Američané, asi nejvíce nataveni tak, že dost nikdy není dost, začali pracovat na motorech s větší počtem válců. Výsledkem byly šestiválce s objemem spalovacích komor větším, než plechovka od barvy a chvilku se zdálo, že ani oni už víc nepotřebují. Chyba lávky.

Pak už to šlo poměrně rychle. Osmiválcový motor se okamžitě etabloval jako výborná varianta a rychle pro sebe získal status toho nejlepšího. Ve skutečnosti však rozpoutal něco, čemu by se s nadsázkou dalo říkat „válka válců“. A byla to válka světová…

ÚPLNĚ PRVNÍ

Šestnáctiválcový motor měl úplně původně sloužit ke zničení konkurence na závodních tratích a první pohonnou jednotkou této konfigurace bylo Maserati Tipo V4 z roku 1929. Jeho šestnáctiválcový motor vznikl spojením dvou řadových osmiválcových dvoulitrů Alfa Romeo 26B, kdy šéfkonstruktér Piero Visentini použil rozevření 25° a společnou rozvodovku a klikovou skříň. Kliku už měl každý motor vlastní. Výkon čtyřlitrového motoru dosáhl 305 koní a při hmotnosti 1050 kg byl schopen Tipo V4 rozjet až na 260 km/h. Podle dobových informací byl motor schopen spálit přes 50 litrů na 100 km, což byla také jedna z jeho největších nevýhod. Motor byl také poměrně těžký a tehdejší závodní pneumatiky, stejně jako brzdy, výkon nezvládaly.

S myšlenkou na adaptaci tohoto motorového monstra pod kapotou některého ze silničních automobil jako první přišel Howard Marmon, zakladatel a šéf automobilky Marmon Motor Car Company, který na prvních prototypech začal pracovat ve druhé polovině 20. let minulého století, konkrétně mezi roky 1926 až 1927. Dnes již nepříliš známá značka Mormon byla v Americe něco jako Bentley v Evropě, a tak její snaha neunikla pozornosti velkému konkurentu, značce Cadillac, americkému ekvivalentu Rolls-Royce. Ten začal na V16 pracovat ve stejnou dobu, třebaže v jeho případě byl zrod dílem tak trochu náhody.

 

ŠPATNÁ DOBA

Tak nebo tak oba výrobci se netrefili do doby, ve které motor přestavily. Počátek 30. let minulého století se v USA nesl ve znamení Velké hospodářské krize, což bylo období, která nepřálo ničemu, luxusnímu zboží už vůbec ne. Cadillac však měl výhodu, že V16 představil už v roce 1929, do značné míry také proto, že z Mormonu přetáhl bývalého konstruktéra Mormonu Owena Nackera, jenž si odnesl velkou část know-how s sebou. Mormon vlastní motor V16 představil až v roce 1931, kdy už krize hořela naplno. V důsledku toho Mormon finančně zkolaboval necelé dva roky poté.

Cadillac světu model V16 představil na newyorské autoshow 4. ledna 1930, což bylo necelé dva měsíce po krachu na burze. Tehdy ještě nikdo netušil, jak obrovský dopad bude Velká deprese mít, a tak se objednávky zámožných zákazníků jen hrnuly. Za půl roku Cadillac vyrobil na 2000 kusů tohoto unikátního automobilu. Po létě však krize udeřila naplno a měsíční kvóta z více než 500 kusů spadla zhruba na 10 procent. I tak motor ve výrobě vydržel celých deset let až do roku 1940, a to ve dvou provedeních. První 7,4litrový V16 (rozevření válců 45°, výkon 123 kW) se vyráběl do roku 1937 a vzniknul v počtu přibližně 4000 kusů. Zbylé dva roky výroby pokryl menší, avšak výkonnější 7,1litrový V16 (rozevření válců  135°, výkon 138 kW), kterého vzniklo více než 500 kusů. Cadillac tak zcela zastínil původce myšlenky, Marmon, jehož výrazně levnější 8litrový V16 vznikl v počtu okolo čtyř stovek kusů.

 

MOTORSPORT

Třicátá léta minulého století byla také dobou, kdy se motor V16 začal objevovat v motorsportu. Po úspěchu Maserati Tipo V4 v závodě v Cremoně, kde deset letmých kilometrů ujel Baconin Borzacchini s průměrnou rychlostí 246 km/h a zajistil tak pro Maserati s motorem V16 první světový rekord, se o jeho aplikaci pokusil také Harry Miller, který motorem upravil za dobré služby získaný Cord Brougham Sedan. Millerovi se V8 od Duesenbergu nezdá dostatečně výkonný (dosahoval 265 koní) a rozhodl se pro zástavbu vlastního V16, tvořeného čtyřmi čtyřválci. S 300koňovým vozem se zúčastni dvou ročníku 500 mil Indianapolis, ovšem ani jednou nedokončil.

Daleko větší úspěchy se závodními V16 zaznamenala v letech 1933 - 1938 automobilka Auto Union. 4,3litrové V16 s rozevřením válců 45° se staly předválečnými nočními můrami všech závodních stájí té doby. Vývoj a financování zaštitoval z velké části německý stát, takže monoposty Auto Union se dají považovat za jediné skutečně fungující závodní V16.

Poslední předválečný pokus o závodní V16 učinila v roce 1938 italská Alfa Romeo. Prvním modelem byla Alfa Romeo Tipo 162 se třílitrovým, 135° V16 od Wilfreda Ricarta. Ten však zůstal ve fázi prototypu a do závodu byl nasazen až jeho kompresorem přeplňovaný následovník s úhlem rozevření 60°. Motor úspěšný nebyl.

Posledním závodním Mohykánem se stal poválečný 1,5litrový motor V16, který F1 tým BRM (British Racing Motors) používal v závodech formule 1 v letech 1947 až 1955. Přestože byl neskutečně výkonný - mluví se až o 600 koních, a točil 14 000 ot/min – stal se velkým propadákem.  Na vině byl kompresor od RR, který dával nejvyšší tlak až ve vysokých otáčkách, díky čemuž byl vůz ve vysokých rychlostech nestabilní. Trpěl také na mechanické problémy různých povah.

 

PROTOTYPY

O použití v osobním autě od předválečných snah amerických prestižních značek dlouho nikdo neuvažoval. Náklady byly prostě astronomické a nikdo nevedl, jak to je vlastně se spolehlivostí a servisem.

Toto „mlčení“ prolomilo až BMW, které v roce 1987 představilo šestnáctiválcové BMW řady 7. Goldfish, jak se této sedmě říkalo, se do výroby nedostal, přestože prototyp byl plně funkční a motor se ukázal jako rychlý, v rámci možností relativně úsporný, a levný na výrobu, protože šlo o čtyři válce větší dvanáctiválcovou jednotku M70 s objemem 4988 ccm, výkonem 300 koní a točivým momentem 450 Nm. Velmi sympatické bylo použití 6stpňového manuálu.

O příhodných šestnáct let později, v roce 2003, se nádherným konceptem Sixteen, u kterého celý automobilový svět věřil, že se na silnice dostane, blýsknul Cadillac. Bohužel se tak nestalo. Jeho 13,6litrový motor s dvouventilovou technikou, výkonem 736 kW a točivým momentem 1345 Nm tvořily dva motory 6,8 V8 s vypínáním válců. Cadillac Sixteen tak měl jezdit na plný počet válců jen v případě razantní akcelerace.

Když se o úspěchu konceptu Sixteen mezi laickou veřejností dozvěděl Rolls-Royce, nemohl zůstat pozadu a hned rok na to také představil svůj šestnáctiválcový automobil – koncept Rolls-Royce 100EX. Mimochodem, Rolls-Royce už ve 30. letech RR pracoval na V16, ale nakonec se z finančních důvodů rozhodl pro V12. A udělal dobře. Nakonec ani tento 9litorvý V16 žádné uplatnění nenašel. Posledním automobilem, kde se objevil, byl prototyp Rolls Royce Phantom Coupé z roku 2011, který si zahrál ve filmu Johnny English se vrací.

Dalším V16 je dubajský Devel Sixteen, který však doposud neprokázal, jestli svá tisícikoňová stáda 12,3 litrového motoru dokáže dostat na silnici a jestli vůbec dostane homologaci. Přestože výrobce zákazníky ujišťuje, že ano, nemá ani pneumatiky, které by tak obrovský výkon dlouhodobě zvládaly.

 

SÉRIE

Prvním sériové vyráběným V16 automobilem měla být Cizeta V16T. Tento dodnes mýty a dohady opředený supersport vznikl v počtu, který se nedá označit za sériovou výrobu ani náhodou, ale samotný výrobce na tomto zařazení vždy trval. Nicméně Cizetu ve skutečnosti nepohání V16, ale dva příčně uložené V8 z Lamborghini Urraco!

Motor V16 do skutečné sériové podoby dotáhlo až Bugatti, a to přes astronomické náklady a velké porodní bolesti. Třebaže Bugatti Veyron ani Chiron s motory W16, tvořenými dvojici 4litrových V8, nejsou nejrychlejšími auty planety, protože jejich pozice neustále podněcuje k tomu, aby se je automobiloví dobrodruzi snažili porazit, jsou to právě jejich šestnáctiválcové pohonné jednotky, které z nich dělají natolik výjimečné stroje, pyšnící se statusem opravdové automobilové šlechty, před kterou se každý klaní. Bez ohledu na to, zda drží nějaký rekord nebo ne.

Ostatně objem ničím nenahradíš a počet válců už vůbec ne…