Liazky dělali i v Bulharsku. Typ 706 byl nezmar, ve výrobě vydržel padesát let

Liberecké automobilové závody býval v době socialismu mamutí, i když poněkud nesourodý podnik. Letos by oslavil sedmdesáté výročí od svého vzniku. Stovky automobilů, které od padesátých do devadesátých vznikly v závodech národního podniku LIAZ, se poslední květnový víkend sjely do Mnichova Hradiště. Právě tam byl totiž hlavní montážní závod, v němž se smontovaly více než čtyři pětiny všech modelů, které vozily na své přídi logo LIAZ.

Na to, jaké vozy tam byly k vidění, se můžete podívat do naší fotogalerie.

Pojďme si jednotlivé řady nákladních vozů představit:

Automobilka Liaz ho vyráběla v letech 1951 až 1958. Toto vozidlo však mělo poměrně bohatou historii již před těmito daty. Vyvinuli ho inženýři mladoboleslavské Škody. Právě v tomto středočeském městě se náklaďák s nosností sedmi tun v letech 1939 až 1943 vyráběl. Poháněl ho vznětový šestiválec se zdvihovým objemem válců 8,6 litrů, který poskytoval nejvyšší výkon 81 kW. Prostřednictvím pětistupňové manuální převodovky se točivý moment převáděl na zadní kola. Po skončení druhé světové války jeho výrobu dostala na starost původně letecká továrna Avia v Letňanech, následovalo stěhování do nově založeného Liazu.

Kromě valníku se v závodě v Jablonci nad Nisou vyráběl autobus Škoda 706 RO a podvozek pro montáž nástaveb.

Na video z akce v Mnichově Hradišti se podívejte zde:

Zásadní inovací byla nová budka řidiče. Zatímco původní automobil Škoda 706 měl motor uložený před přední nápravou, v takzvaném „erťáku“ byla kabina takzvaného trambusového typu a pohonný agregát byl uložen nad přední nápravou. Jeho objem se zvětšil na téměř dvanáct litrů a výkon posunul na 160 koňských sil. Oproti původnímu typu 706 R byla verze RT (písmena znamenají rekonstruovaný trambusový) měl více možností využití. Vznikaly třeba sklápěče, podvozky pro kropící, hasičské, popelářské nebo valníky s plachtou. V nabídce byl dokonce valník se sníženou ložnou plochou či verze s pohonem všech kol. Ve výrobě byl tento model od roku 1957 do 1990.

Jednalo se o takzvaný mezityp, který měl původně jen vykrýt čas do zahájení sériové výroby úplně nové typové řady 100. Pro ni byl vyvinutý nový šestiválec, jehož výkonové varianty se pohybovaly od 180 do 210 koní. Nakonec ale produkt vydržel na výrobní lince od roku 1969 až do roku 1990, tedy přes dvacet let. Právě tento „mezityp“ se licenčně vyráběl v Bulharsku. První vozy se smontovaly 7. září 1970 a tento den prý byl v tamějším tisku označen jako den zrození bulharského průmyslu nákladních vozů. Nejprve byl podíl bulharské práce na téměř kompletních autech z Mnichova Hradiště velmi malý, později narůstal. Bulhaři na oplátku posílali do Československa vyrobené zadní nápravy. Produkce v Bulharsku běžela až do roku 2000.

Zákazníkům se dodávala v letech 1994 až 1997. Tento typ byl připraven jako úplná náhrada 706 RT a MT, ale kvůli nedostatku dílů od dodavatelů se nakonec na montážní lince pohybovaly všechny tři typy souběžně.

Typ 100 už byl více schopen vyhovovat různým zákazníkům. Například si bylo možné zvolit více výkonových verzí motoru, různé převodovky, později třeba také sklopnou budku řidiče, vzduchové odpružení nebo třínápravové provedení.

S vývojem se začalo již v polovině osmdesátých let jako reakce na nové přísnější emisní normy. I vinou změny společenských poměrů po revoluci v roce 1989 se náběh sériové výroby pozdržel až do roku 1991. Nakonec vozy této řady dodával Liaz pouze pět let a vlastně tedy šlo o další mezityp před začátkem produkce aut řady 300.

Jednalo se o poslední sériově vyráběné Liazky v historii tohoto podniku. Připravila se pro ni opět nová kabina, k dispozici byly nové agregáty, které dokonce uměly pracovat i na alternativní paliva. Existovalo množství verzí a variant. Například také se třemi poháněnými nápravami nebo 8x4, kde první dvě nápravy byly ředitelné a zbývající dvě poháněné. Vzhledem se od minulých typů 100 a 200 lišila stále velmi málo. V nabídce byla od roku 1993 až do 2002.

Zajímavá, ale přesto jen labutí píseň dřívějšího gigantu. Počítalo se opět s mnoha verzemi, ale nejprve se světu představil tahač. Měl kabinu s moderním designem, navíc z hliníku a tudíž s dlouhou životností. Pohon zajišťoval americký agregát Detroit Diesel s výkonem až 470 koní. Ovšem zakázky se nehrnuly a vyrobena byla pouze třicetikusová ověřovací série.

O něco delší životnost měl sklápěč Fox s menší kabinou a původním motorem Liaz. Ten nakonec nabízel i další vlastník podniku - Tedom. Pak už ale nastal definitivní konec samostatného Liazu i jeho pohrobků.