Japonci vyrábějí mikroautíčka už od války. Plážová Honda je sběratelská rarita

Honda Vamos vznikla už v roce 1970. Svezla se na vlně evropských plážových vozítek. Fiat 500 Jolly, Mini Moke nebo Citroën Méhari. To byla vozítka, která v Evropě dominovala plážové kultuře. Levná otevřená auta se schopnostmi v lehkém terénu ale vznikala i v Asii a v Japonsku dokonce Honda postavila svůj model v rámci kategorie maličkých „kei“ aut.

Kategorie vozů „kei“ byla pro poválečné Japonsko cestou k obnovení automobilového průmyslu. Chudé obyvatelstvo si mohlo dovolit vozy malých rozměrů, na které se nevztahovaly vysoké daně, protože měly motor do objemu 150 ccm. Později, v roce 1969, se kategorie rozšířila až na 600 ccm a dala tak vzniknout širokému spektru modelů a zůstala v podstatě oblíbenou dodnes. Bylo vždy fascinující sledovat, což vše Japonci dokázali na tak malé platformě a se slabými motory postavit – od běžného hatchbacku, po dodávku nebo sportovní auto s křídlovými dveřmi. A nechybělo ani plážové vozítko.

Vyjelo z továrny Hondy, která se zřejmě nechala inspirovat u evropských otevřených vozů pro horké letní dny. První z nich byl Fiat 500 Jolly, který se na silnicích, pardon, na plážích objevil v roce 1958. O osm let později se připojili Britové se svým Mini Moke, o kterém jsme už v této rubrice kdysi dávno psali. Japonci nezůstali pozadu a v roce 1970 Honda představila svůj model Vamos. Kupodivu použila španělské slovo „pojeďme“ pro název vozu, takže: Vamos a la playa, pojeďme na pláž!



Honda Vamos vycházela z o tři roky dříve představené „kei“ dodávky Honda TN360, sdílela s ní podvozek a některé díly. Karoserie ale byla značně přepracovaná. Její dominantou byla příď s vestavěným náhradním kolem, což vozu dodalo off-roadový look. Podle některých dokonce připomínal terénní modely od Volkswagenu, což je trochu silné tvrzení. Mimo čelního panelu pak zbytek vozu tvořil jen nízký otevřený ponton. Auto bylo možné pořídit si v provedení buď pro dva nebo čtyři cestující, kteří měli jen dvoubodové pásy. K dispozici byla také plátěná střecha jako doplněk do špatného počasí.

Plážová vozítka nebo auta do lehkého terénu nebývala v té době vybavena pohonem všech kol. To platilo i pro Hondu Vamos, která měla poháněnou zadní nápravu. Díky tomu ale zase měla velmi lehkou konstrukci. Auto s délkou 2995 mm, šířkou 1295 mm a výškou 1655 vážilo jen půl tuny a dvacet kilogramů k tomu. Proto se očekávalo, že se podobně jako většina jeho konkurentů přenese přes nástrahy lehkého terénu a v nejhorším případě pomohou lidské ruce.

Spolehnout se nešlo ani na sílu motoru. V rámci kategorie měla Honda Vamos uprostřed uložený řadový dvouválec o objemu 354 ccm chlazený vzduchem. Jednotka, která se objevila i v jiných „kei“ modelech Hondy (dodávka TN360, hatchback N360 nebo kupé Z360) disponovala velmi nízkých výkonem pouhých 30 koní. Pro pomalou jízdu v pobřežních městech to ale stačilo. Ony listové pružiny na zadní nápravě beztak neslibovaly zajímavé jízdní vlastnosti.



Bohužel pro Vamos, Honda velmi brzy zjistila, že výroba takového modelu se jí vůbec nevyplatí. O auto nebyl až zas tak velký zájem a export v podstatě nepřicházel v úvahu. Produkce tak vydržela jen do roku 1973 a celkem vzniklo pouhých 2500 kusů. V roce 1999 si ale automobilka na své staré jméno vzpomněla a začala pod ním stavět malé „kei“ MPV, které se v Japonsku prodává dodnes. Honda Vamos tak žije dál.

A z původního modelu se mezitím stal sběratelský kousek. Vzhledem k malé produkci je totiž prakticky k nesehnání. Cena jednotlivých kusů tak silně kolísá. Před zhruba čtyřmi lety se jeden prodával za 100 tisíc korun. Loni se v dražbě objevil model, za který si majitel neváhal říci o 400 tisíc korun. Honda Vamos se tak stala zajímavým autíčkem pro sběratele automobilových kuriozit.

Víte, jak poznat „kei“ auto?
Označení „kei“ pochází z japonského „kei jidoša“, co znamená lehký automobil. Vůz spadající do této kategorie musí splňovat přísná kritéria. Délka je maximálně 3400 mm, šířka 1480 mm. Povoleny jsou motory do maximálního objemu 600 ccm a s maximálním výkonem 64 koní. Mají speciální značku a majitel nemusí při jejich pořízení deklarovat vlastnictví parkovacího stání, což je u běžných vozů v Japonsku povinnost. „Kei“ auta jsou velmi populární, což dokazuje třetinový podíl na tamním automobilovém trhu.