Jestliže firma prodává vůz, o který se jeho řidič nestaral a zacházel s ním hrubě, dostane za něj daleko méně peněz než za udržovaný automobil v dobrém stavu. Daleko vyšší zůstatkovou hodnotu při prodeji vykazují vozy z flotil, které mají jasně stanovené předpisy pro údržbu vozů a postihy za černé jízdy.
Pro určení prodejní
hodnoty vozu jsou klíčové tři faktory: věk, počet najetých kilometrů a celkový stav vozu. Prodej zanedbaného vozu znamená nejen nižší zisk, ale někdy dokonce i mimořádné investice na uvedení vozu do stavu, v něm jej lze dobře prodat. Zneužívání vozu pro soukromé potřeby zaměstnance působí stejně negativně jako zanedbávání jeho údržby - nejčastějším příkladem je překračování intervalů pro výměnu motorového
oleje, což vede k poškození, někdy až zničení automobilu. Kouření uvnitř vozu - to je další faktor, který vůz znehodnocuje. Ve většině flotil je zakázáno, málokterý řidič ale toto nařízení uposlechne. Při následném prodeji takového vozu firma jistě přijde o několik tisíc korun, jelikož všudypřítomného zápachu po cigaretovém kouři je velmi obtížné se zbavit. Často mají tyto vozy také propálené sedačky.
Velká část řidičů se řídí příslovím "z cizího krev neteče" a dává vozům pořádně zabrat. Interiér některých vozů často nemá daleko k odpadkovému koši. Prostor pod nohami řidiče bývá často politý od různých nápojů z povalujících se lahví a plechovek - to by ještě nebylo to nejhorší. Toto
chování řidiče se v praxi ukázalo jako velmi nebezpečné, neboť jsou známy případy, kdy se nějaká lahev zaklínila pod pedály při tom, jak řidič zrychloval nebo brzdil. To následně způsobilo nehodu, jelikož vůz nebylo možné v krizové situaci správně ovládat. O rizicích tohoto chování většina firem neví a řidiče tak za tyto prohřešky ani nepostihuje.
Velkou část řidičů stačí požádat či napomenout, aby se ke svěřenému vozidlu začala lépe chovat. Existují ale i takoví, kteří jsou si vědomi toho, že jim špatné zacházení s vozidlem nelze vždy prokázat. Také se vymlouvají na to, že jim podmínky užívání vozidla nikdo dostatečně nesdělil. Těžko lze posoudit, jaké opotřebení nebo poškození automobilu vzniklo běžným provozem a co už je důsledkem hrubého nebo nešetrného zacházení. Je proto nezbytné svým zaměstnancům přesně sdělit podmínky zacházení s vozidlem a na základě toho je nechat podepsat
prohlášení, které potvrzuje, že byli s těmito podmínkami seznámeni a jsou jim známy kroky, které proti nim budou podniknuty v případě jejich nedodržování.
Od vědomého poškozování vozidla mohou řidiče odradit také pravidelné
kontroly a zprávy o stavu vozidel.
Způsobů, jak řidiče motivovat ke slušnému zacházení s vozidlem, je několik - některé společnosti převedou na řidiče plnou odpovědnost za stav vozidla. Další možností může být zákaz používání firemního vozu pro soukromé účely zaměstnance (například doprava domů ze zaměstnání). Tyto možné sankce jsou pro většinu řidičů silným důvodem k tomu, aby podmínky zacházení s vozidlem dodržovali. Každá
společnost hodnotí zanedbání údržby vozidla jinak, všechny se ale shodnou na jednom – je nezbytně nutné přesně formulovat a výstižně stanovit pravidla definující zneužívání vozidla a také postihy, které budou v takovém případě následovat.
Discussion
JARDA3, 09.03.2013 18:15
Není to tak jednoduchý šetřit firemní auto, na dodávkách které mají nosnost 1,5tuny vozíme jednou tolik na nákladních které mají 7tun nosnost vezeme i 12t. hafo míst na rozvoz a je potřeba vše stihnout. A ted to auto šetři!!!
wimmer_day, 09.03.2013 22:29
Ve firmě máme cca 100 aut a všechna s GPS. Většina aut se po ukončení leasingu do bazaru nedostane a jsou odkoupena zaměstnanci.
David V, 12.03.2013 09:20
Doplnil bych, že krom stáří, stavu a počtu kilometrů je dost podstatné, co je to za auto, protože některé vozy si drží cenu lépe a některé jsou propadáky. Nechci to úplně paušalizovat, ale auta (ryze) japonské produkce si drží cenu velmi dobře, stejně tak mnohý německý vůz má menší pokles hodnoty, než vozy vyráběné např na jihu Evropy. Třeba Škodovky jsou docela zvláští kapitolou, neboť si drží cenu i přes obrovskou nabídku.
Takže ekonomická rozvaha by měla přijít hned na začátku správnou volbou vozu. Navíc jsem se nejednou setkal s tím, že se vozidla odprodávala nakonec za ceny hluboko pod reálnou tržní cenou.
Prostě jsou věci, na které je můj selský rozum krátký. Patří k nim:
- nákup naftové motorizace i na malé plánované nájezdy a rovněž pro malá auta (dlouho se to nevyplácí - jestli vůbec)
- prodej po skončení leasingu (kdy má auto ještě slušnou spolehlivost, aby se dalo levně provozovat) a nákup nového opět na leasing
- prodej za ceny pod úrovní volného trhu