Nejznámějším autobusem v Česku byla Škoda RTO, první do světa vyjel Benz

Do práce, do školy, za nákupem, na výlet nebo na dovolenou už lidé jezdí autobusem pěknou řádku let. Napadla vás někdy otázka, jak dlouho vlastně autobusy jezdí? Nebo jak vznikl název autobus či jaké druhy autobusů existují? Pokud ano, tak se s námi vydejte na krátkou exkurzi do historie tohoto druhu přepravy. Definice autobusu je krátká a stručná. Jedná se o motorové vozidlo určené pro přepravu většího počtu osob po silnici. „Pohání jej ve většině případů vznětový motor a je základním kamenem moderní hromadné dopravy osob,“ píše se na wikipedii. 

• Název autobus je vlastně zkratka
• Řidič měl už tenkrát tvrdý chleba
• První československý dálkový autobus
• Nejznámějším u nás bylo RTOčko
• Autobusy současnosti jsou jinde
• Základní rozdělení autobusů
• Autobusy podle použití
Autor Stanislav Linert v publikaci Autobusy a trolejbusy pražské městské hromadné dopravy (Dopravní podnik hlavního města Prahy, 2002) v kapitole Světový vývoj autobusů uvádí, že první autobus se spalovacím motorem představil konstruktér Karl Benz v roce 1895. Podle portálu Auta 5P, což je automobilová encyklopedie, se jednalo o dvoudveřové osmimístné vozidlo s motorem vzadu a pohonem zadních kol.

V Mercedes Benz muzeu ve Stuttgartu, kde je vystavena replika prvního autobusu, je na popisce napsáno: Společnost Benz & Cie v roce 1895 postavila první dva autobusy na světě, čímž byla zahájena motorizovaná doprava osob po silnici. Vozy byly nasazeny na linku Siegen - Netphen - Deuz v západním Německu. Za několik týdnů ale přišly deště a cesty se staly nesjízdné, takže linka byla zrušena.

Do pravidelného linkového provozu se první autobus pak dostal v říjnu roku 1899 v Londýně. Tehdy se ale jednalo o velmi nespolehlivá vozidla, navíc pro velmi omezený počet cestujících, bývalo jich od deseti do dvaceti.



Vývoj však šel rychle dopředu a okolo roku 1930 již autobusy uvezly až 50 lidí a jejich motory byly různé druhy paliva, a to svítiplyn, naftu nebo na dřevoplyn. Hlavní rozvoj autobusové dopravy však nastal až krátce po II. světové válce, když byla rozšířena infrastruktura pro automobilovou dopravu, zlevnil benzín i nafta, a byly kvalitnější silnice.

I když se to nezdá, je název autobus zkratkou. Původně se totiž užíval název omnibus, který platil i pro dřívější koněspřežný prostředek nekolejové hromadné dopravy. „Pro odlišení se začalo používat označení automobilní omnibus, z čehož pak zkrácením vznikl termín autobus,“ vysvětluje wikipedie. Dnes se šlo v tomto směru ještě dále a v mnoha případech zůstalo už jen u označení bus.

Na území Rakouska-Uherska jezdily poštovní autobusy od roku 1905, kromě zásilek ale dopravovaly i omezený počet osob. V českých zemích byly první poštovní linky zavedeny roku 1908, a to na trase Pardubice – Bohdaneč s délkou 11 kilometrů a cesta trvala 64 minut, a Pardubice – Holice. Na linkách jezdily autobusy značky Laurin & Klement s dřevěnou karoserií, čtyřválcovým benzinovým motorem a s dřevěnými koly s obručemi z plné gumy.

Při optimální rychlosti 26 kilometrů v hodině, přičemž maximální dovolená rychlost byla 28 kilometrů v hodině v obci a 15 kilometrů v hodině za tmy. Vůz měl spotřebu až 62 litrů benzinu na 100 kilometrů. Busportál zabývající se problematikou autobusů u nás píše, že po roce 1910 vznikaly soukromé linky veřejné dopravy například na trasách Mariánské Lázně – Kynžvart, Mariánské Lázně – Karlovy Vary, Příbram – Dobříš, Praha – Mělník i jinde. Doplňuje také, že kromě vozů Laurin & Klement se používaly ještě vozy značky Austro Daimler.

Cesta tehdejším autobusem pro 15 až 20 osob nebyla žádným požitkem pro cestující a velmi těžká byla i pro řidiče. „Jeho místo v autobusu bylo většinou otevřené, maximálně vybavené malou stříškou. Řidiči museli například spustit zkušebně motor hodinu před jízdou, většinu oprav si zajišťovali sami na cestách či v garážích a jejich pracovní doba byla 54 hodin týdně. Řidič nesměl za jízdy mluvit a samozřejmě musel dodržovat maximální povolenou rychlost,“ informuje Busportál.

Prvním československým autobusem pro dálkovou přepravu byl Walter D-bus, vyráběný jinonickou firmou Akciová továrna automobilů Josef Walter a spol. od roku 1931 do roku 1934. Patřil k vyvrcholení výrobního programu Walter, co se osobních a užitkových automobilů týče. „Dosahoval rychlostí 100 kilometrů v hodině i více a splňoval požadavky na autokarovou přepravu. Z hlediska motoru, rychlosti, akcelerace a stoupavosti i v horském prostředí,“ uvádí v publikaci Motocykly, tříkolky, automobily 1901 – 1951 (Nový signál, 1981) autoři Libor Tošnar a Bohumil Sommer.



Stejně, jako v jiných zemích, došlo k velkému rozvoji autobusové dopravy až po skončení II. světové války.  Ve druhé polovině 20. století autobusy postupně převládly hlavně v městské hromadné dopravě, kde doplnily tramvaje, především na linkách nevyžadujících vysoké přepravní kapacity. Na rozdíl od nich jsou totiž autobusy manévrovatelnější, levnější, jednodušší a mají velmi nízké náklady na budování linek, takže si veřejnou dopravu autobusy mohou dovolit i některá menší města.

Asi nejznámějším autobusem vyráběným u nás je typ Škoda 706 RTO. Zkratka znamená rámový – trambusový – osobní. Vyráběn byl národním podnikem Karosa mezi lety 1958 a 1972. První prototyp vyjel již roku 1956. Odvozen byl z nákladního automobilu Škoda 706 RT. Ve výrobě byl později nahrazen autobusy další velice rozšířeným typem Karosa řady Š.

V sousedním Polsku byl ale licenčně vyráběn pod označeními Jelcz 272 a Jelcz 041 až do roku 1977. Autobus pro svůj tvar přezdíván „vajíčko“, „okurka“ nebo „knedlík“. Dálková verze Škoda 706 RTO LUX byla podle wikipedie hlavním neživým spoluúčinkujícím v československém filmu Florenc 13.30 z roku 1957. „Vůz Škoda 706 RTO můžeme právem nazvat jako jeden z nejtypičtějších veřejných dopravních prostředků české historie,“ píše se na Busportálu.  Celkem se podle webu Classic Cars Bohemia vyrobilo 14 451 autobusů.



Jak již bylo zmíněno, autobusy Škoda 706 RTO nahradil typ Karosa. Ten se stal také velice rozšířeným, hlavně jeho řada Karosa ŠM 11, a to většinou na linkách městské hromadné dopravy. Celkem bylo vyrobeno přibližně 9 900 vozů ŠM 11. Tvrdí to v šestém díle publikace Autobusy Karosa (Československý dopravák, 2007) autoři Tomáš Jelen a Dušan Kuchař. Nástupcem tohoto typu se pak stala Karosa B 731.

Jestliže měla od roku 1948 uzákoněný monopol Československá automobilová doprava (ČSAD), po roce 1989 se situace začala měnit. Už v průběhu let sice došlo na několik reorganizací a vzniku dopravních podniků pro městskou hromadnou dopravu. Sametová revoluce přinesla návrat soukromého podnikání do autobusové dopravy. Vznikla celá řada novch přepravců a výrobou se začaly zabývat jak nástupnické podniky, tak i zahraniční, které vstoupily na náš trh.

Tím pádem se samozřejmě modernizace postupem let dočkal vozový park. Novinky sebou přinesly i jiné možnosti, než klasický pohon zážehovým motorem. Běžně se začaly používat autobusy poháněné například zemním plynem, na elektropohon nebo i vodík.



Oproti autobusům „stařečkům“, které měly ve vybavení autorádio nebo v lepším případě videorekordér na pouštění filmů, jsou dnešní autobusy už jinde. Nároky na jejich vybavení jsou daleko vyšší a jdou s dobou. Vyrábějí se jako nízkopodlažní. Samozřejmostí se stává elektronický odbavovací systém, informační tabule, automatické hlášení stanic nebo možnost připojení na wifi.

Na portálu wikipedia jsou dle neoficiálního dělení, kdy měřítkem je kapacita, autobusy zařazeny do několika kategorií.

Mikrobusy – nejčastěji se tak označují vozidla se 7 až 9 místy včetně řidiče  a celkovou hmotností do 3,5 t. Bývají odvozeny z dodávkových automobilů s karosérií typu „kombi“. Sedadla jsou obvykle ve třech řadách, ke třetí řadě se přistupuje bočními posuvnými dveřmi.

Minibusy – Mají více než 8 + 1 místo, ale maximálně 16 + 1 místo. Většinou jsou odvozeny z největších karosářských provedení dodávkových automobilů.

Midibusy – Malé autobusy, které mají přibližně 25 míst pro sedící cestující, jejich délka je 7 - 10 metrů). Bývají nasazovány na málo vytížené linky nebo linky vedené extrémní trasou. Jde buď o kratší modely běžných autobusů ( SOR 7,5 Lili a 9,5) nebo o zásadní přestavbu velké dodávky.
Standardní autobusy – Dvounápravové vozy dlouhé nejčastěji kolem 12 metrů. Jedná se o nejrozšířenější druh autobusu. Obsaditelnost činí až 55 sedících cestujících u linkových autobusů nebo 30 sedících cestujících a až 70 stojících cestujících u městských autobusů.

Dvoupatrové autobusy – Jde o dvounápravové, většinou městské, i třínápravové, většinou dálkové, vozy. Díky druhému podlaží je větší celková kapacita cestujících. Délka je stejná nebo o málo větší než u klasických autobusů, což je výhodné z hlediska manévrovatelnosti a průjezdnosti úzkých ulic.

Třínápravové autobusy – většinou jsou to vozy délky nad 13 metrů, často až 15 metrů dlouhé. Vzadu mají místo jedné nápravy dvě. Manévrovatelnost je zhoršená délkou autobusu je částečně nahrazena řiditelnou poslední nápravou. Při otáčení volantu dochází k natáčení první i poslední nápravy. Tyto autobusy pojmou buď 120 (městské) nebo 70 (dálkové, linkové) cestujících.

Kloubové autobusy – vznikly z požadavku větší přepravní kapacity, která je dosažena jejich délkou, nejčastěji 18 metrů. Kvůli délce musí být rozděleny kloubem, díky němuž se přední část vůči zadní může natočit. Stěny autobusu v místě kloubu jsou tvořeny měchem z pružných gumových dílců, lidově nazývaným „harmonika“. Tento slangový termín se používá i pro celý kloubový autobus. Jsou využívané jako městské nebo příměstské s celkovou obsaditelností stojících a sedících cestujících až 150 osob.

Dvoukloubové autobusy – jsou dlouhé většinou 24 metrů a jsou nasazovány v případě extrémní zátěže na lince. Nejrozšířenější jsou v Brazílii. V Evropě je jich v provozu nejvíc v Nizozemí. V České republice zatím v provozu nejsou, ale v roce 2016 se jeden testoval na pražské letištní lince 119. Obsaditelnost je až 200 osob, což je staví na úroveň velkokapacitních tramvají nebo lehkého metra, zavádí se pro ně termín "metrobus" (tento název je však mnohde užíván i pro autobusy jiných typů).• městské
• příměstské (linkové a regionální)
• nízkopodlažní – mezinárodně low entry
• meziměstské dálkové
• autokary nebo-li turistické
• hotelbusy
• nasazované na nejdelší trasy až 5 000 kilometrů
• školní
• speciální