Renault Fuego: zázrak, který shořel jako papír. Připomeňte si revoluční auto

Byl to revoluční auťák, ale bohužel na automobilovém trhu o svých kvalitách nepřesvědčil. Renault Fuego se ve Francii vyráběl pět let a přinesl do automobilového průmyslu několik zajímavých novinek, které jsou v dnešní době považovány za samozřejmost. Přesto se ale nedočkal prodejního úspěchu. Několik desítek kusů se dovezlo i do tehdejšího Československa. • Ladilo se ve větrném tunelu

• První auto s dálkovým centrálem

• Poprvé se ukázal na autosalonu v Ženevě 1980

• Povedený start

• Fuego v Československu
Už samotný název modelu Fuego byl revoluční, protože francouzská automobilka Renault vůbec poprvé ustoupila od názvu s číselnou řadou a zvolila jméno. Fuego znamená ve španělštině oheň.

Dalším revolučním krokem byl samotný design vozu. Karoserie působila sportovně a přitom uvnitř dvoudveřového kupé byl dostatek prostoru pro celou rodinu.



Aerodynamika nového modelu firmy Renault Fuego, který vycházel z vozu Renault 18, se ladila ve větrném tunelu, což umožnilo detailně propracovat sportovní linii a zároveň maximalizovat prostor na zadních sedadlech. Výsledný koeficient aerodynamického odporu (Cd) se podle portálu wikipedia pohyboval od 0,32 do 0,35.

Fuego bylo jedním z prvních vozů, které byly vybaveny dálkovým systémem s centrálním zamykáním. Ten byl do jednotlivých aut montován od září 1982. Systém vynalezl Francouz Paul Lipschutz a v Evropě se prodával jako jako „Plip“ dálkový ovladač.

Fuego bylo také první auto, které mělo jedno z prvních dálkových ovládání audiosystému na volantu. Podle webu TTAC jej měly nejdříve evropské vozy LHD GTX a modely Turbo od září 1983. „Později převzal tento systém americký Pontiac,“ píše se na TTAC.

Novinka byla následně popularizována u modelu Renault 25 z roku 1984. Vůz byl k dispozici s koženým čalouněním, multifunkčním palubním počítačem, tempomatem, klimatizací a plnohodnotným elektrickým Webasto látkovým střešním oknem.

Renault Fuego měl i další prvenství. Když se začal vyrábět v roce 1983 s turbodieselovým motorem, stalo se z něj nejrychlejší sériové naftové auto na světě. S čtyřválcem pod kapotou o objemu 2 068 kubických centimetrů dokázal jet rychlostí až 175 kilometrů v hodině.

Vývoj Renaultu Fuega odstartoval v dubnu 1976, následovaly modely a makety a koncem roku 1977 už jezdil první prototyp. Exteriér vozu navrhl Michel Jardin a interiér Francois Lampreia. Oba pracovali pod vedením Roberta Oprona. Automobilový novinář L. J. K. Setright řekl, že Fuego je obdařeno karoserií, která je nejen prostorná a aerodynamicky efektivní, ale také krásná.



Renault Fuego se poprvé ukázal na ženevském autosalonu v březnu 1980, jako nástupce Renaultu 15 a 17. Svou podobou trochu připomínal Porsche 924, ale prostorností se blížil k rodinným autům. Jeho zaoblená elegantní karosérie se splývající a na konci seseknutou zádí byla ve své době malým zjevením. Na zádi bylo výklopné okno, podobné tomu u Porsche, ovšem s tím rozdílem, že Fuego po ním skrývalo prostorný kufr.

Start se novému vozu na automobilovém trhu opravdu povedl. Na začátku 80. let totiž bylo Fuego nejprodávanějším kupé v Evropě. Jeho největšími soupeři byly Opel Manta a Ford Capri. Odbytové prvenství si udrželo v období let 1980 -1982. Pak ale přišel prodejní pád.

V roce 1981 se v továrně v Maubeuge vyrobilo 55 875 aut. Renault se postupně snažil rozšiřovat spektrum kupců bez ohledu na jejich finanční možnosti. Těm méně majetným nabídl levnější specifikace, bohatším zase logicky dražší.

V roce 1983 už ale bylo vidět, že zájem trhu o Fuego klesá. V Maubeuge vyrobili jen 37 725 exemplářů. Fuego se nedostalo ani do dvacítky nejprodávanějších vozů ve Francii. Jeho výroba se zastavila v roce 1985.

Časopis Svět motorů o tom tehdy napsal: „Koncem června opustily výrobní linku karosářsko-montážniho závodu v severofrancouzském Maubeuge poslední vozy Renault Fuego. Po pěti letech výroby se úhledné čtyřmístné kupé s „ohnivým“ jménem stalo stránkou automobilové historie.“

Jaro roku 1985 totiž nepřineslo očekávané oživeni zájmu o sportovně střižený automobil, spíše pravý opak. Denní výroba kvůli nezájmu trhu klesla až na 50 vozů, tedy hluboko pod hranici rentability. A tak Renault model Fuego, kterého se samozřejmě v průběhu let vyrábělo množství modifikací, moderně řešený a atraktivně tvarovaný vůz, poslal v Evropě předčasně do důchodu.



Nicméně výroba ještě pokračovala až do roku 1992 v Argentině, Chile a Venezuele. Ještě v době produkce ve Francii se Renault Fuego dokonce prodával i ve Spojených státech. Umožňovala to smlouva s American Motors Corporation (AMC), kde Renault vlastnil i významný akciový podíl. Kupé tedy nabízeli její dealeři. Auta dostala masivnější „pětimílové“ nárazníky a světla dle tamních předpisů včetně typických bočních obrysových na zadních blatnících.

Pro zámořské renaulty, které stály minimálně velmi rozumných 8 495 dolarů, se nabízely třeba lité ráfky s pneumatikami Michelin TRX, klimatizace, dálkový centrál a shrnovací střecha. V Evropě i USA byl za příplatek palubní počítač. Fuega se exportovala také do Austrálie a na Nový Zéland.

Renault Fuego kategorie GTL se v omezeném počtu několika desítek kusů objevil coby nový vůz i v bývalém Československu. Více se jich samozřejmě dovezlo až po listopadu 1989 jako ojetiny. Před listopadovou revolucí si je hlavně kupovali umělci a „papaláši“ nebo vrcholoví sportovci.

Jedním z vlastníků vozu Renault Fuego byl i prvoligový fotbalový kanonýr Antonín Rosa, pocházející z Českých Kopist na Litoměřicku, někdejší hráč Teplic, Bohemians a Plzně. Originální auto mu koupili rodiče. „Když jsem v roce 1984 přišel z vojny ve VTJ Tábor a vracel se do tehdejšího Sklo Unionu Teplice, tak jsem Renault Fuego dostal od rodičů. Koupili ho tenkrát za 190 tisíc korun,“ vzpomínal Antonín Rosa, který nedávno oslavil 66. narozeniny.

Předtím byl majitelem vozu hudebník Vítězslav Hádl, hráč na klávesové nástroje ve skupině Karla Vágnera, mimochodem autor hitů Dávné lásky (Hana Zagorová a Karel Gott), Znala panna pána (Helena Vondráčková a Václav Neckář nebo Kino Gloria (Petr Rezek).

„Jízda ve Fuegu byla parádní. Měl jsem ho i když jsem odešel z Teplic do Bohemians Praha. Tuším, že v té době snad jezdila po Praze pouze tři Fuega. To moje a dvě, která vlastnili veksláci. Jejich auta jsem vídal pravidelně parkovat na Václaváku. Po pěti letech jsem Fuego prodal za 140 tisíc korun,“ dodal Rosa.

Mimochodem Antonín Rosa má na svém kontě jako prvoligový kanonýr jeden československý rekord. V utkání 26. kola sezony 1985 – 1986, které se hrálo 25. května 1986, v dresu Bohemians Praha dokázal totiž skórovat do branky Tatranu Prešov, který byl pověstný svou tvrdou obranou zvanou Prešovský beton, už v 9. vteřině zápasu. Bohemians tehdy vyhráli 5:0 a Rosa si připsal ještě další dva góly.

Renault Fuego si dokonce zahrál v celovečerním filmu. V komedii o agentech vyšetřujících vraždu maloměstské stryptérky Pamely Rose s názvem Absolutně Scary. Režisérem snímku z roku 2003 byl Eric Lartigau a hlavní role si střihli Kad Merat a Olivier Baroux. V kinech je film uváděn také pod názvem Kdo zabil Pamelu Rose?

Renault Fuego byl dlouhý 4,4 metru, 1,69 metru široký a 1,31 metru vysoký. Dveře měl dlouhé 1,25 metru. Motor byl uložen podélně a poháněl přední nápravu. Zpočátku byly nabízeny zážehové čtyřválce 1 397 cm3 (46 kW), 1 647 cm3 (69 kW) a 1995 cm3 (80 kW). Vyráběl se v široké škále modelových řad od základního TL, GTL, TS, TX, GTX po výkonový vrchol Turbo. V září 1982 prošlo Fuego faceliftem. V rámci modernizace se objevil přeplňovaný turbo diesel 2 068cm3 (66 kW). Pro americké trhy se objevil motor 1 565 cm3 (97 kW, s rychlostí až 200 kilometrů v hodině). Ten se na evropském trhu objevil až v roce 1983. Pro změnu byl z nabídky stažen dvoulitrový agregát. V roce 1984 byla ukončena výroba varianty s dieselovým motorem. Podvozek většinou výkonným motorům nestačil. Karoserie automobilu byla velmi náchylná ke korozi. Celkem vzniklo 265 367 aut Renault Fuego, z toho 226 583, tedy 85 procent v domovské Francii.