V roce 1922 se narodili Dana a Emil Zátopkovi. A Francouzi se ve stejném roce stali prvními, kdo přejeli auty přes saharskou poušť.
Ve 20. letech minulého století bylo Alžírsko součástí Francie. Většina obyvatel žila na severním pobřeží, ale koloniální majetek Francie sahal hluboko do saharského vnitrozemí. Začátkem roku 1922 se proto zrodila myšlenka, aby nehostinné podmínky někdo zdolal autem.
V prosinci roku 1922 tedy Adnré Citroën vyslal na expedici své dva přátele – Georgese-Marie Haardta a Louise Audouin-Dubreuila. Ti měli vyrazit z Alžírska v pěti polopásových vozidlech, které byly speciálně navrženy tak, aby zvládly všechny nástrahy saharské pouště.
Tato modifikovaná, polopásová vozidla byla založená na sedanu Citroën typu B2 10CV. Vybavena byla 1,5 litrovým čtyřválcovým motorem o výkonu 20 koní ve 2100 otáčkách za minutu. Při váze 1763 kg ale nebyl postup nejrychlejší.
Kvůli lepší rozložení hmotnosti v písečných dunách musely nahradit standardní zadní nápravu pásy. Tato vozítka dostala jména: Zlatý skarabeus, Stříbrný půlměsíc, Létající želva, Posvátná kráva a Pásový transportér.
Na rozdíl od ostatních pásových vozidel nejsou u těchto Citroënů pásy vyrobeny z kovových článků, ale z gumy a plátna. Tuto technologii poprvé navrhl francouzský inženýr Adolphe Kégresse pro carskou armádu před ruskou revolucí.
Haardt a Audouin-Dubreuil, vybaveni touto nejmodernější technikou, se vydali na 3600 km dlouhou cestu z Touggourtu na pobřeží Středozemního moře do Timuktu na druhé straně saharské pouště. Expedice proběhla úspěšně a stali se tak prvními, kdo překonal Saharu s motorovým pohonem.
Díky rádiu, které bylo v té době čerstvou novinkou, se zprávy o každém kroku výpravy mohly vysílat v domovské Francii, kde se o expedici mluvilo jako o obrovské události.
Na základě úspěchu ze severní Afriky se Haardt a Audouin-Dubreuil rozhodli k dalším dvěma výpravám. Černá expedice jela napříč střední Afrikou a Žlutá expedice mířila do východní Asie. Každá z nich měla novou sadu polopásů, které vylepšovaly konstrukci těch předchozích.
Druhá cesta se Haardtovi stala bohužel osudná a v roce 1932 v Hongkongu podlehl nemoci.