Iveco Massif: Vůz, který rozhodně není pro slečinky

Pískově žlutý Iveco Massif kodrcá po pražské dlažbě a sklízí zálibné pohledy kolemjdoucích. Někomu italská verze Landroveru Defender zkrášlená jemnými zásahy designéra Giorgetta Giugira připomíná seriál Daktari s opičkou Judy, dalším neuskutečnitelný výlet po africkém kontinentu, jiným prostě jen angličáka z dětství.

Faktem však je, že spolu s americkým jeepem jsou právě tyto tvary karoserie ztělesněním nefalšovaného dobrodružství. Nezastíraná spartánskost celého vozu vzbuzuje takřka výhradně jen sympatie. Tohle není Porsche Cayenne Turbo, jehož tmavá skla ukrývají nudícího se šoféra držícího volant dvěma prsty. Řidič massifu je za rovnými skly transparentní a politováníhodná postava, která se během jízdy hodně nadře. Neboť Iveco Massif má jednu zásadu: Komfort je jen pro slečinky. Svého britského předka následuje massif dokonale. Dokonce i kapota motoru se otevírá páčkou na straně spolujezdce, tedy v místech, kde mají ostrovní defendery volant.
Spojení s minulostí zajišťuje absence elektronických bezpečnostních systémů. Airbagy nebo ESP na palubě tohoto drsňáka nehledejte, nemá dokonce ani protiblokovací systém brzd ABS. Klimatizace tu chybí stejně jako pohodlný přístup k dvojici samostatně stojících sedadel ve druhé řadě. K těm vede cesta přes dveře zavazadlového prostoru.
Kdo by si snad chtěl massif koupit na cesty do práce po rovné asfaltce, měl by se s ním nejprve dobře seznámit. Jízda s ním totiž není žádná legrace, nepřesné řízení dokáže řidiči připravit nejednu horkou chvilku. Zvlášť tehdy, když se na úzké silnici snaží vyhnout protijedoucímu autu a zároveň nechce skončit v příkopu. Neochota massifu projíždět zatáčky je stejně nepříjemná, jako velmi tvrdý podvozek. Ani šestistupňová převodovka není žádná výhra. Prstýnek, přes který se řadí zpátečka, se nerad vrací sám do původní polohy. Když tohle řidič nepochopí, bude neustále couvat, ačkoliv chtěl původně jet vpřed. První tři rychlosti jsou navíc jen rozjezdové, trochu rychleji se dá jet až na pětku.
S přibývajícím tempem však roste i hluk v kabině. Rádio je v massifu zbytečný luxus, o zvukový doprovod se postarají valící se pneumatiky a sonorní baryton dieselového čtyřválce. Ten si pro běžný provoz řekne o deset až jedenáct litrů nafty na sto kilometrů.
Zdá se, že "tak hrozné" auto snad ani nepatří na silnice. A opravdu, doménou massifu je terén, kde se všechny jeho nectnosti stanou nedocenitelnými přednostmi. Tuhé nápravy, na asfaltu tak neohrabané, vydrží velmi drsné zacházení. Krátký rozvor a výška podvozku 235 milimetrů zase zdolají nejednu terénní vlnu. Massif může projet i půlmetrovou vodu, zvládne stoupání 45°, nájezdový úhel 50° a boční náklon 40°. Příznačné je, že testované iveco, vybavené terénními gumami BF Goodrich, si ve zdánlivě náročném terénu vystačilo pouze se zapnutým pohonem zadní nápravy. Asi by muselo pršet nebo být metr sněhu, aby okolnosti donutily řidiče vystoupit z auta, na středu předních kol zapnout volnoběžky a kratší ze dvou řadicích pák přiřadit také pohon předních kol. Kdyby se do cesty připletlo hluboké bahno, bylo by asi nutné zapnout uzávěrku zadního diferenciálu, v prudkém klouzavém kopci by se možná ještě hodila (příplatková) uzávěrka přední. Ale tak drsné podmínky během třídenního letního testu na území Česka nepanovaly. Massif dobře poslouží majiteli chalupy, který do svého příbytku až dosud jezdil pouze lanovkou, správci povrchového dolu nebo volnomyšlenkáři, který plánuje výlet do neobydlených končin.
Koho ale vůz nalákal svými neodolatelnými tvary a kdo v něm chce najít salonního intelektuála, který bude podkuřovat řidičskému umu majitele, ať si raději koupí Volkswagen Touareg.

Klady a zápory
+ Terénní schopnosti
+ Přehledná přístrojová deska
+ Relativně nízká spotřeba
- Chudá základní výbava
- Zhoršený výhled z vozu