No, mám dojem, že autor článku to vidí celkem reálně. Tak nějak to asi bude, pokud nám bude vládnout současná vládní garnitura.
No a teď reálně: pro m,noho lidí se auto stalo nejen zdrojem obživy (pořád se vozí něco sem a tam a odnikud nikam, aby to skončilo stejně tam, odkut to vyjelo), ale i zdrojem zábavy. Statistiky jasně píší o prodeji vozů a jejich dovozů ze zahraničí. Dostupnost aut v dnešní době pro každého dovedla situaci na silnici tam, kde je. Tak se nelze divit, že se přikročilo k jistým restrikcím. Jelikož evropským trendem je zelená a hned za ní bezpečnost, tak díky tomu tyto dvě moderní linie postihnou práve metropole, mezi něž se Praha počítá.
Já, coby mimopražský řidič, když musím jet do Prahy autem, jsem celkem nervozní. Ne z toho, že bych to nezvládal a nebo necěděl, ka, jet, ale z toho, že s vysokou mírou pravděpodobnosti skončím jako účastník DN kvůli někomu, kdo ještě nezaregistroval, že sedí v autě a musí respektovat jistá pravidla a zásady.
Věřte mi a nebo ne, jak kdo ráčí, projel jsem opravdu hodně států a najel jsem celkem dost slušnou porci kilometrů a mohu říct jen jedno, nikde jsem nezažil tolki nehod, jako právě v Praze. Myslím, že na toto téma (kteří mnozí nechtěli slyšet a vyskakovali jako čertík ze škatulky), jsem tu kdysi již psal. Takže, když přeskočím fázi o morálce za volantem, sebekázni, respektu k těm, co tak neumí řídit jako druzí a pak k jisté-nám stále chybějící - míře ohleduplnosti, agresivitě, nedbalosti, nesoustředěnosti atk dále, sem celkem rád, že Praha bude takto "postižena". A´t za tím stojí cokoliv, tak bych byl rád, aby tato ne příliš populární opatření mnohým z nás trošku přistřihla křídla a zmírnila jejich rozlet. To, že na to doplatí řada jiných - ukázněných - řidičů, je bohužel daň za to, že se chováme na silnicích ( a nejen v Praze) jako dobytek urvaný ze řetězu a že se na to (možná) již někdo nemůže dívat . Hluk sílí každným dnem, přejít přechod bez rizika, že mě někdo sestřelí, je hazard, projet Prahu plynule je scifi, stačí, když někdo za jízdy čte noviny a problém je vyrobený. No a tak máme vlastně to, co jsme chtěli.
A já zase se vrátím ke svému oblíbeneému - až se naučíme chovat tak, jako ve Švédsku či Švýcarsku, bude nám hej. Jenže my to nechceme, protože v okamžiku, jak sedneme do auta, musíme v tu ránu dokázat druhým, že pouze a jen JÁ jsem ten vyvolený a ostatní nemají na silnici co dělat, a pak se nemlžeme nic než jen vztekat nad faktem, že nám právě toto naše chování za volantem poněkud znechutil...
Přál bych si tak bezpečné cestování, jako právě jsem zažil ve Skandinávii, ale to je pro nás nedosažitelným snem. A díky čemu či komu? No přeci díky nám samotným.
Pánům z Prahy přeji pevných nervů